BERKELEY – 10. července se do otčiny triumfálně vrátí jeden velice významný potomek černošské Afriky.

Akademici hovoří o „říši vracející úder“, s poukazem na dříve kolonizované národy, například přistěhovalce z Afriky a Indie, kteří se usadili v Evropě a Severní Americe a pak zpochybnili normy rasy a identity. Americký prezident Barack Obama na své první oficiální návštěvě Afriky vede protiútok novým způsobem. Jeho cesta do Ghany zdůrazňuje vhodnost toho, aby význační příslušníci diaspory kladně přispívali k africkému dění.

Obamova návštěva, ač nabitá symbolikou, odhaluje ovšem meze jeho moci. Obtěžkán hospodářskými problémy v Americe a válkami v Iráku a Afghánistánu, nemůže v Africe jednat směle ani učinit velké sliby.

Ostatně už šest měsíců po počátku prezidentského působení podemlel očekávání. K úkolu urovnat násilné konflikty v regionu – v Dárfúru, východním Kongu a Somálsku – přistupuje velice obezřetně. V bezpečné vzdálenosti se drží také od dalších politických nezdarů Afriky, zejména v Zimbabwe, kde nevyhověl výzvám, aby napomohl sesazení Roberta Mugabeho.

Obamova obezřetnost je rozumná. Nechce se přece jen nechat zaškatulkovat jako „prezident Afriky“. Avšak tím, že se kloní ke zdrženlivosti spíš než k intervenci, zklamal jak obyčejné Afričany, tak mezinárodní aktivisty.

Stejně jako jeho předchůdci, George W. Bush a Bill Clinton, se i Obama chce vyhnout tomu, aby se zapeklitě zapletl do africké interní politiky. Bush neudělal nic pro to, aby zastavil zabíjení v Dárfúru nebo urychlil Mugabeho ústup od moci. Clinton zase ostudně opustil Somálsko, když v Mogadišu zahynuli američtí vojáci, a neudělal nic tváří v tvář rwandské genocidě.

Pro Obamu Afrika prozatím zůstává hlavně východiskem, vůči němuž vymezuje svou americkou identitu. Jak vyložil ve svých vzpomínkách Cesta za sny mého otce , když poprvé navštívil keňskou domovinu svého otce, cítil se víc než kdy předtím Američanem – a méně Afričanem.

Rozhodnutím navštívit Ghanu, bývalou britskou kolonii a význačný uzel celosvětového obchodu s otroky osmnáctého a devatenáctého století, Obama obešel Keňu svého otce. Keňa zabředla do trpkých kmenových sporů a tíží ji bezostyšně zkorumpovaná vláda.

Naproti tomu Ghana představuje světlou stránku Afriky. Tato země před časem uskutečnila dobře zorganizované volby, v nichž převzala moc opozice. Tamní ekonomika roste. Etnické vztahy v tomto nesmírně rozmanitém národě jsou stejně dobré jako všude jinde ve světě.

Obama stráví na africké půdě pouhé dva dny a očekává se, že v tu dobu zdůrazní úlohu Ameriky v podpoře řádné správy a nenásilí v Africe – cílů, které jsou už dlouho vysoko na žebříčku americké veřejné agendy. Jedna Obamova nová priorita – rozšíření americké pomoci pro africké zemědělce – odráží bystrý postřeh, že rozšíření zemědělství může mnoho afrických venkovanů rychle vyzvednout z chudoby.

„Administrativa plánuje, že po řadu let bude vkládat významný peněžní obnos do rozvoje zemědělství,“ oznámil v předstihu před prezidentovou cestou Obamou jmenovaný náměstek ministryně zahraničí pro africké záležitosti Johnnie Carson.

Neočekávejte, že se Obama vyrovná s nejkontroverznějším aspektem vztahů USA s Afrikou: novým africkým velením americké armády. Bush, jenž toto velení zřídil, dal ministerstvu obrany USA nové pravomoci k práci na civilních záležitostech v Africe a k rozšiřování vojenských partnerství s vládami v regionu.

Není pravděpodobné, že by se Obama vyjádřil, zda vojenskou úlohu USA v regionu utlumí nebo zda skutečným důvodem, proč se dvoří Afričanům, je narůstající spoléhání Ameriky na africkou ropu, nikoli Obamovo dědictví po otci. Určitá neupřímnost Obamu v USA nepoškodí a tamní politické kalkulace mají přednost. Popravdě jeho cesta do Afriky je odměnou pro jeho oddané afro-americké příznivce, kteří pro něj drtivou většinou hlasovali v listopadových volbách a zůstávají jedním z pilířů základny jeho podporovatelů.

Pro černošské Američany má Ghana zvláštní význam. Tato země kupříkladu sehrála v Americe důležitou úlohu v zápase za občanská práva. V roce 1957, kdy se zákonná segregace zdála v USA pevně ukotvená, první prezident Ghany Kwame Nkrumah využil příležitosti, kdy jeho země získala nezávislost na Británii, ke zdůraznění křivd, jež denně zažívají Američané tmavé pleti. Na svou inauguraci pozval Martina Luthera Kinga mladšího a tohoto atlantského vůdce bojovníků za občanská práva tak poprvé přivedl na celosvětové pódium.

Černošský nacionalistický lídr Malcolm X navštívil Ghanu dva roky nato a pak znovu v roce 1964. V roce 1961 Nkrumah pozval do Ghany W.E.B. Du Boise, nejvýznačnějšího černošského intelektuála dvacátého století. Du Bois přijal tamní občanství a žil v Ghaně až do své smrti. Stovky Američanů afrického původu dnes celoročně žijí v Ghaně, někteří jen pár kroků od Cape Coast Castle, otrokářské pevnosti, z níž lodi odvážely svůj lidský náklad, dokud Británie obchod v roce 1807 nezastavila.

Vzdělaný a hluboce přemýšlivý Obama ví, že černošští Američané budou jeho cestu do Ghany vnímat naprosto odlišně než bělošští Američané. Jeho tendence pohlížet na Afriku americkou optikou je tudíž jak pochopitelná, tak nevyhnutelná. Přesto mu jeho africké kořeny dávají jedinečnou příležitost přetvořit americké vztahy s Afrikou, pozvednout význam africké soběstačnosti a úspěšnosti a zároveň usilovat o to, aby americká pomoc byla chápavější a účinnější.