CAMBRIDGE – Na příští rok připadá 50. výročí bezpečnostní úmluvy mezi Spojenými státy a Japonskem, stěžejního rysu stability ve východní Asii posledního půlstoletí. Nehrozí však dnes, kdy Japonci procházejí obdobím domácí politické nejistoty a jejich znepokojení zjitřují severokorejské jaderné zkoušky a starty raket, že Japonsko zvrátí své dlouholeté rozhodnutí neusilovat o národní potenciál jaderného odstrašování? Spěje spojenectví USA-Japonsko ke konci?

Počátkem 90. let minulého století mnozí Američané pokládali Japonsko za ekonomickou hrozbu. Někteří lidé – v obou zemích – považovali bezpečnostní spojenectví za relikt studené války, jehož je třeba se zbavit.

Tyto trendy zvrátila „Strategická zpráva o východní Asii“ z roku 1995, vypracovaná pro Clintonovu vládu. V roce 1996 Clintonova a Hašimotova deklarace prohlásila, že americko-japonská bezpečnostní aliance je základem stability, která ve východní Asii v době po skončení studené války umožní rostoucí prosperitu. V USA tento přístup přetrvává u obou partají a průzkumy veřejného mínění ukazují, že v Japonsku si zachovává všeobecný souhlas. Většina informovaných pozorovatelů tohoto vztahu se shoduje, že americko-japonské spojenectví je dnes v lepší kondici než před 15 lety.

Tato aliance však v novém vnějším prostředí stojí před třemi zásadními výzvami. Jednou je Severní Korea, jejíž chování je poslední dobou chytré a klamavé. Severokorejci porušili své dohody, neboť vědí, že Čína, země s největším potenciálem vlivu, se nejvíce obává pádu severokorejského režimu a následné hrozby chaosu na svých hranicích.

Japonsko oficiálně podporuje cíl bezjaderného světa, ale spoléhá na rozšířenou americkou schopnost jaderného odstrašování a chce předejít tomu, aby se stalo předmětem jaderného vydírání ze strany Severní Koreje (anebo Číny). Japonci se obávají, že věrohodnost rozšířeného amerického potenciálu odstrašovat zeslábne, pokud USA své jaderné síly omezí na roveň Číně.

Je však chybou domnívat se, že širší schopnost odstrašovat závisí na rovnosti počtu jaderných zbraní. Záleží spíš na kombinaci potenciálu a věrohodnosti. Během studené války dokázaly USA ochránit Berlín, protože našemu slibu, že tak učiníme, propůjčovalo věrohodnost spojenectví NATO a přítomnost amerických vojáků, kteří by se v případě sovětského útoku dostali do ohrožení.

Nejlepší zárukou rozšířené americké schopnosti odstrašovat hrozby pro Japonsko tedy ve skutečnosti zůstává přítomnost téměř 50 tisíc amerických vojáků (s jejichž zajištěním Japonsko pomáhá štědrou podporou hostitelské země). Věrohodnost rovněž posilují společné projekty, například vývoj regionální obrany proti balistickým raketám.

Neméně významné jsou americké činy dokladující vysokou prioritu, již USA této alianci přičítají, a jejich záruky, že se vystříhají toho, co by v jejich vztazích s Asií bylo podle japonských obav „míjením Japonska“. Právě proto bylo tak důležité, že první cesta americké ministryně zahraničí Hillary Clintonové vedla do Asie a její první zastávkou bylo Japonsko. To je také důvod, proč je chybou hovořit o formální skupině G-2 s Čínou, namísto multilaterální spolupráce.

Druhou výzvou pro Japonsko je dramatický vzestup čínského hospodářství. Ač jde o významného obchodního partnera, rostoucí moc Číny Japonsko znervózňuje. Při opětovném dojednávání americko-japonské bezpečnostní aliance v 90. letech minulého století se mě japonští lídři občas soukromě ptali, jestli USA kvůli Číně neopustí Japonsko.

Odpovídal jsem tehdy (a odpovídám nyní), že vyhlídky na takový obrat jsou malé, a to ze dvou důvodů. Zaprvé Čína představuje potenciální hrozbu, kdežto Japonsko nikoliv. Zadruhé USA s Japonskem sdílí demokratické hodnoty, leč Čína demokracií není.

Navíc vnitřní vývoj Číny zůstává nejistý. Číňané jsou sice dnes svobodnější než kdykoli jindy v dějinách, a přece politická evoluce Číny zaostává za jejím ekonomickým vývojem. Čína, na rozdíl od Indie, nevyřešila problém politické participace. Vždy přetrvává zbytkové riziko, že se Čína přikloní k nacionalismu, aby odvrátila domácí problémy.

Zároveň je v zájmu USA, Japonska i Číny, aby byl čínský vzestup nenásilný a harmonický (slovy čínských lídrů). Přistupujte k Číně jako k nepříteli a pojistíte si nepřátelství. Proto má pro USA i pro Japonsko smysl strategie integrace, plus zajištění proti nejistotě. Ostatně pro USA, Japonsko a Čínu existují pádné důvody k angažmá v oblastech trojstranné a jiné regionální spolupráce.

Zatřetí, americko-japonské spojenectví se bude muset vypořádat s novým souborem nadnárodních hrozeb pro naše stěžejní zájmy, například s pandemiemi, terorismem a proudy lidí z rozvrácených států. V popředí těchto výzev stojí riziko, jež představuje globální oteplování, přičemž Čína překonala USA jako přední producent emisí oxidu uhličitého (avšak nikoli v přepočtu na hlavu).

Toto je naštěstí oblast, která nahrává silným stránkám Japonska. Přestože někteří Japonci si s ohledem na omezení, která Japonsko zavedlo na používání síly, stěžují na nerovný charakter bezpečnostních prvků spojenectví, v těchto nových oblastech je Japonsko silný partner. Japonsko se svou zahraniční rozvojovou pomocí do oblastí od Afriky po Afghánistán, účastí v globálních zdravotnických projektech, podporou Organizace spojených národů, námořní účastí při zásazích proti pirátům a výzkumem a vývojem zaměřeným na energetickou efektivitu řadí na přední místa mezi těmi, kdo nové nadnárodní výzvy řeší.

Vzhledem k současné agendě existuje obrovský prostor pro rovnoprávné partnerství, které bude ve spolupráci s ostatními usilovat o zajišťování globálních veřejných statků, jež budou ku prospěchu USA, Japonsku i zbytku světa. Právě proto si ohledně budoucnosti americko-japonského spojenectví zachovávám optimismus.

Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč