CAMBRIDGE – Národní sebeurčení se jeví jako přímočarý mravní princip, leč přináší řadu problémů. Poté, co Rusko v srpnu 2008 vyslalo do Gruzie vojáky, uznalo nezávislost dvou odštěpeneckých gruzínských provincií, Jižní Osetie a Abcházie. Když jeho příkladu následovalo několik dalších států, Rusko poukázalo na to, že státy NATO použily síly, aby pomohly Kosovu osamostatnit se od Srbska.

Sebeurčení se obecně definuje jako právo národa vytvořit si vlastní stát. Jde o důležitý princip, ale kdo je oním „já“, které si určuje svůj osud?

Vezměme si Somálsko 60. let minulého století. Afričané využili zásady sebeurčení k ukončení koloniální nadvlády. Na rozdíl od mnoha jiných afrických států byli Somálci zhruba stejného jazykového i etnického původu. Naproti tomu sousední Keňu zformovala koloniální vláda z desítek různých národů či kmenů rozmanitých jazykových kořenů a zvyků. Část severní Keni obývali Somálci.

Somálsko prohlásilo, že princip národního sebeurčení by měl Somálcům v severovýchodní Keni (a v jižní Etiopii) umožnit odštěpení, protože jde o jeden somálský národ. Keňa i Etiopie to odmítly s argumentem, že jsou teprve ve fázi budování národa. Výsledkem byla série válek v severovýchodní Africe nad otázkou somálského nacionalismu. Ironickou dohrou byl pozdější rozklad Somálska ve změti občanské války mezi tamními klany a válečnými barony.

Hlasováním se problémy sebeurčení ne vždy vyřeší. Zaprvé je tu otázka toho, kde se hlasuje. Vzpomeňme na Irsko, kde katolíci roky namítali, že pokud se hlasování uskuteční v Severním Irsku, tamní dvoutřetinová protestantská většina převáží. Protestanti odpovídali, že pokud se bude hlasovat na geografickém území celého ostrova, převáží dvoutřetinová katolická většina.

Nakonec, po desetiletích střetů, pomohlo zprostředkování zvenčí. To ale stále neřeší otázku toho, kdy se hlasuje. Somálci v 60. letech chtěli hlasovat neprodleně; Keňa chtěla počkat 40 až 50 let, než završí proces budování národa, čili než se kmenové příslušnosti přetaví v identitu Keňana.

Poškozuje odštěpení ty, koho odcházející opouštějí? Co zdroje, jež si separatisté vezmou s sebou, anebo narušení stavu věcí způsobené v zemi, z níž odcházejí?

Tak například vítězné mocnosti první světové války se sice dovolávaly principu sebeurčení, ale po rozpadu rakouskouherské říše v roce 1918 se Sudety staly součástí Československa, třebaže tamní obyvatelé hovořili německy. Po Mnichovské dohodě v roce 1938 se sudetští Němci od Československa odtrhli a připojili se k Německu, což znamenalo, že hornaté pohraničí se dostalo pod německou kontrolu – pro českou obranu děsivá rána.

Podobně, když se východní Nigérie v 60. letech rozhodla, že se chce odštěpit a vytvořit stát Biafra, ostatní Nigerijci byli proti, zčásti proto, že v Biafře se nacházela většina nigerijské ropy. Argumentovali tím, že ropa patří veškerému nigerijskému lidu, nejen východní oblasti.

Po roce 1989 otázka sebeurčení začala být opět naléhavá v bývalém Sovětském svazu a ve východní Evropě. Na Kavkaze požadovali na základě sebeurčení vlastní stát Ázerbájdžánci, Arméni, Gruzínci, Abcházové a Čečenci. V Jugoslávii si nezávislou republiku na počátku 90. let zdárně vydobyli Slovinci, Srbové a Chorvaté, ale Muslimové v Bosně-Hercegovině byli méně úspěšní.

Válka v Bosně decimovala civilní obyvatelstvo a od roku 1996 byly v Haagu zřízeny tribunály zaměřené na válečné zločiny, aby usvědčily pachatele masakrů. Válka v Bosně byla pro mezinárodní společenství nesmírně komplikovaná dílem proto, že bylo nesnadné určit, nakolik lze boje přičítat pnutím mezi bosenskými Chorvaty, Srby a Muslimy a nakolik násilí způsobuje vměšování Srbska.

Kdyby ji nezapříčinila prostá agrese ze strany Srbska, pak by jediným ospravedlněním intervence bylo zabránění masakru. Mezinárodní společenství bylo, stejně jako ve Rwandě roku 1994, jednotné ve svém odsudku násilí na Balkáně, ale až do pozdní fáze konfliktu se nedokázalo shodnout na účinném společném zásahu, takže mírový sbor NATO byl do sužované oblasti vyslán až v roce 1995.

Sebeurčení se projevuje jako nejednoznačný mravní princip. Woodrow Wilson se v roce 1919 domníval, že tato zásada vyřeší problémy střední Evropy, leč vyvolala tolik potíží, kolik vyřešila. Ve 30. letech sebeurčení využíval k podrývání křehkých států Adolf Hitler. Dnes, kdy je homogenních méně než 10% států světa, by postulovat sebeurčení jako prvořadý morální princip mohlo mít v mnoha regionech katastrofální důsledky.

Nejlepší nadějí do budoucna je tázat se, co se určuje a zároveň kdo to určuje. V situacích, kdy je pro různé skupiny těžké žít společně, může se nabízet alternativa určitého stupně autonomie v rozhodování o vnitřních věcech. Interní sebeurčení může přinést určitou míru kulturní, ekonomické a politické autonomie, podobně jako je tomu třeba ve Švýcarsku a Belgii.

Kde takové uvolnění pout nestačí, lze v některých případech sjednat pokojný rozchod, jak se stalo, když se v roce 1993 na dva státy mírově rozdělilo Československo. Absolutní požadavky sebeurčení se ale pravděpodobně stanou zdrojem nekonečného násilí, nebude-li se k nim přistupovat obezřetně.

Nároky na sebeurčení je v dnešním světě zapotřebí posuzovat případ od případu, zohledňovat jejich motivy, prostředky a zapříčiněné důsledky a činit tak v multilaterálním rámci.

Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč