Of Might and Right
Malí velcí muži
Joseph S. Nye
|
|
|
|
CAMBRIDGE – Historie se často píše s ohledem na válečné hrdiny, ale obrovský potenciál schopnosti člověka vést ostatní sahá od hunského náčelníka Attily po Matku Terezu. Většina každodenních lídrů zůstává neznámá. Úloha hrdinného vůdcovství ve válce vede k přehnanému důrazu na velení a dozor a na tvrdou vojenskou moc. V Americe dnes probíhá debata před prezidentskou volbou mezi válečným hrdinou senátorem Johnem McCainem a bývalým komunitním organizátorem senátorem Barackem Obamou.
Představa válečníka v čele v modernách dobách přetrvává. Spisovatel Robert Kaplan upozorňuje na zrození nové „třídy válečníků, stejně kruté jako dřív a lépe vyzbrojené“, která zahrnuje ruské mafiány, latinskoamerické drogové špičky i teroristy oslavující násilí právě tak jako starověcí Řekové při plenění Tróje. Kaplan prohlašuje, že moderní lídři musí odpovědět stejnou mincí a že úloha moderního vůdce bude vyžadovat pohanský étos s kořeny v minulosti.
Chytří válečníci ale vědí, jak vést ostatní nejen pomocí síly. Vojáci občas žertují, že náplň jejich práce je prostá: „zabíjet lidi a ničit věci.“ Jak ale Spojené státy zjistily v Iráku, záleží i na srdcích a smýšlení lidí a chytří válečníci potřebují měkkou moc přitažlivosti stejně jako tvrdou moc donucování.
Ostatně přehnaně zjednodušená představa válečnického vůdcovství v prvním funkčním období prezidenta George W. Bushe zapříčinila propad americké úlohy ve světě, za nějž se draze platí. V dnešním věku komunikací není nejlepším válečným vůdcem soudobý mužný Achilles. Role vojenského vůdce vyžaduje politické a manažerské dovednosti.
Mnozí autokratičtí vládci – v Zimbabwe, Myanmaru, Bělorusku i jinde – vedou své země stále postaru. Spojují strach s korupcí, aby zachovali kleptokracie, jimž vévodí „velký muž“ a jeho klika. Tímto způsobem se vládne velké části světa.
Někteří teoretici se to snaží vysvětlit „teorií vůdčího postavení alfa samce“. Psychiatr Arnold M. Ludwig například tvrdí, že vládci lidských společností se chovají tak jako samci opic, šimpanzů či lidoopů, kteří po dosažení dominantního postavení alfa samce začnou automaticky přebírat větší zodpovědnost za konkrétní komunitu.
Takováto sociobiologická vysvětlení mají ale jen omezený přínos. Dosud nebyl nalezen vůdcovský gen a studie jednovaječných a dvojvaječných dvojčat zjistily, že jen třetinu jejich odlišností v zastávání formálních vůdcovských rolí lze vysvětlit genetickými faktory. To sice naznačuje, že vrozené rysy ovlivňují míru, s níž se lidé ujímají určitých rolí, leč stále zůstává mnoho prostoru pro vliv osvojeného chování.
Jedním účinkem tradičního přístupu založeného na hrdinském válečníkovi je však podpora přesvědčení, že lídři se neformují, ale rodí a že vrozená povaha je důležitější než výchova. Hledání stěžejních povahových rysů vůdce dominovalo výzkumům schopnosti vést až do konce 40. let 20. století a v populární kultuře je běžné dodnes.
Do místnosti vstoupí vysoká, elegantní osoba, upoutá pozornost a „vypadá jako lídr“. Různé studie dokládají, že muži vyššího vzrůstu jsou často upřednostňováni a že ředitelé firem bývají nadprůměrně vysocí. Někteří z nejmocnějších vůdců v dějinách, například Napoleon, Stalin nebo Teng Siao-pching, však měřili jen něco přes 150 či 160 centimetrů.
Tento přístup opírající se o povahové rysy sice ze studií schopností vést ještě nevymizel, ale byl rozšířen a přibylo mu na pružnosti. Na povahové rysy se začalo pohlížet spíš jako na stálé znaky osobnosti než jako na zděděné vlastnosti. Taková definice spojuje vrozenou povahu a získanou výchovu a plyne z ní, že „povahové rysy“ nemusejí být pouze zděděné, ale do jisté míry i naučené.
Hovoří se o tom, že lídři jsou oproti ostatním energičtější, ochotnější přebírat riziko, optimističtější, přesvědčivější a empatičtější. Tyto vlastnosti však ovlivňuje jednak genetická výbava lídra, jednak prostředí, v němž člověk tyto rysy získával a rozvíjel.
Interakci mezi vrozenými vlastnostmi a výchovou nedávno doložil přesvědčivý experiment. Skupina zaměstnavatelů byla požádána, aby si vybrala pracovníky z uchazečů předem obodovaných podle vzhledu. Pokud zaměstnavatelé viděli pouze životopisy, fyzická krása neměla na nábor žádný vliv.
Když se však součástí řízení staly telefonní pohovory, pohledným lidem se kupodivu dařilo lépe, třebaže je zaměstnavatelé neviděli. Celoživotní sociální vzpruha založená na geneticky daném vzhledu jim mohla do struktury hlasu vetknout sebejistý tón, který snad vyzněl i po telefonu. Vrozené a získané vlastnosti se dokonale propletly.
Genetika i biologie mají u lidské schopnosti vést své opodstatnění, ale nerozhodují o ní způsobem, na který poukazuje tradiční přístup hrdinného válečníka. Lídr typu „velký muž“ se osvědčuje ve společnostech založených na kmenových kulturách, které spoléhají na osobní a rodinnou čest a věrnost. Takové sociální struktury ale nejsou dobře přizpůsobené k potýkání se s dnešním spletitým světem založeným na informacích. V moderních společnostech meze takových hrdinných osobností ohraničují institucionální omezení, jako třeba ústavy a neosobní právní systémy.
Ve společnostech spoléhajících na hrdinné vůdce se pomaleji rozvíjí občanská společnost a široký sociální kapitál, jichž je pro výkon vůdčí úlohy v moderním propojeném světě zapotřebí. Jak se ukazuje, moderní vůdcovství se neopírá příliš o to, kdo jsme a jací jsme se narodili, ale spíš o to, co jsme se naučili a co děláme v rámci skupiny. Vrozené a získané rysy se proplétají, ale výchova je v moderním světě mnohem důležitější, než hrdinné paradigma připouští.
Moderní informační společnosti od nás žádají, abychom se odpoutali od přístupu k vůdcovství založeném na „velkém muži“. Bude zajímavé sledovat, jak se tyto klasické stereotypy letos uplatní v americkém prezidentském souboji.
Joseph S. Nye je profesorem na Harvardově univerzitě a autorem knihy The Powers To Lead.
Copyright: Project Syndicate, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Joseph S. Nye or return to our home page.
|
|
