OXFORD – George W. Bush se blíží ke konci svého prezidentského období zabřednutý v bažině nízké popularity, která částečně odráží i jeho politiku na Blízkém východě. V Asii však za sebou zanechává lepší odkaz. Vztahy Spojených států s Japonskem a Čínou zůstávají silné a současně se Bushovi podařilo značně upevnit svazek Spojených států s Indií, druhou nejlidnatější zemí světa.

V roce 2005 připravila ministryně zahraničí Condoleezza Riceová pro následující rok Bushovu návštěvu v Dillí, na níž prezident oznámil uzavření významné dohody o americko-indické kooperaci v oblasti civilního jaderného programu a také o celé řadě opatření vedoucích k obchodní a obranné spolupráci.

Americký kongres sice dohodu o jaderné spolupráci kritizoval, protože prý nebyla dostatečně přísná v otázkách nešíření, avšak zdálo se pravděpodobné, že projde. V Indii nicméně komunistická strana jakožto malý (ale důležitý) člen vládní koalice premiéra Manmóhana Singha dohodu zablokovala. Jak mi ovšem vysvětlil jeden indický přítel, pro indickou levici šlo především o symbolický krok.

I když jaderná dohoda ztroskotá, bude zlepšování americko-indických vztahů pravděpodobně pokračovat. Někteří lidé to připisují skutečnosti, že Indie a USA jsou dvě největší demokracie na světě. To však platilo i během velké části studené války, kdy obě země často nemohly najít společnou řeč.

Ještě důležitější je, že po skončení studené války už nebyl Sovětský svaz coby indický spojenec po ruce a USA začaly hodnotit Indii a Pákistán spíše z hlediska samostatných zájmů, než aby na ně pohlížely jako na dvojici spřaženou v jihoasijské mocenské rovnováze. Jak nedávno prohlásil Evan Feigenbaum, nejvyšší představitel amerického ministerstva zahraničí pro otázky jižní Asie, „svět v roce 2008 není světem v roce 1948. A tak má Indie opravdu schopnosti a podle nás i zájem spolupracovat se Spojenými státy a dalšími partnery na celé řadě otázek globálního i regionálního dosahu.“ Tato změna započala za Clintonovy administrativy a pravděpodobně bude pokračovat bez ohledu na to, kdo bude v roce 2008 zvolen prezidentem.

Osobní kontakty mezi Indy a Američany se nesmírně zintenzívnily. V USA dnes studuje více než 80 000 indických studentů a mnozí z nich v Americe zůstali, aby tam založili úspěšné firmy. Indická diaspora v USA čítá zhruba tři miliony lidí, z nichž mnozí se aktivně angažují v politice. Indického původu je například guvernér státu Louisiana, který byl zmiňován jako možný kandidát Johna McCaina na funkci viceprezidenta. Kromě toho začala indická ekonomika růst tempem 8% ročně, takže je atraktivnější pro zahraniční investice. Obchod mezi Indií a Amerikou je na vzestupu a v roce 2006 dosáhl objemu 26 miliard dolarů (to je 11% celkového indického obchodu).

Kromě praktických důvodů pro zlepšení bilaterálních vztahů byl dalším strategickým důvodem vzestup Číny. Jak ve své nové knize The Rivals (Rivalové) uvádí někdejší šéfredaktor týdeníku The Economist Bill Emmott, „tam, kde Nixon pomocí Číny vyvažoval Sovětský svaz, tam Bush pomocí Indie vyvažuje Čínu. A stejně jako Nixonovo počínání byl také Bushův přístup k Indii při zpětném ohlédnutí dokonale logický.“ Na indické straně je tento zájem opětován. Jak Emmottovi v roce 2007 sdělil jeden vysoce postavený představitel ministerstva zahraničí, „musíte pochopit, že si my oba [Indie a Čína] myslíme, že budoucnost patří nám. A oba mít pravdu nemůžeme.“

Oficiální prohlášení zdůrazňují přátelské vztahy mezi Indií a Čínou a někteří obchodní analytici tvrdí, že vzhledem k rychlému růstu se oba gigantické trhy stanou hospodářskou „Čindií“. Když čínský premiér Wen Ťia-pao navštívil v roce 2005 Indii, podepsal tam jedenáct smluv včetně rozsáhlého pětiletého paktu o strategické spolupráci. Kromě toho oznámil, že Čína podpoří přijetí Indie za stálého člena rozšířené Rady bezpečnosti Organizace spojených národů a postaví se proti přijetí Japonska, které podporují USA. A jak se během Wenovy návštěvy vyjádřil premiér Singh, „Indie a Čína mohou společně přetvořit světový řád“.

Nedávné navázání přátelských vztahů mezi oběma zeměmi je výraznou změnou oproti nevraživosti, která jejich vztahy zatemňovala po válce o spornou himálajskou hranici v roce 1962. Pod hladinou se nicméně ukrývá strategická ostražitost, a to zejména v Indii. Čínský HDP je třikrát vyšší než indický, tempo růstu je také vyšší a čínské výdaje na obranu v loňském roce vzrostly téměř o 18%. Hraniční spor zůstává nevyřešený a obě země soupeří o vliv v sousedních státech, jako je Barma.

Vzestup Číny vyvolal úzkost také v Japonsku, i v tomto případě navzdory ujišťování o dobrých vztazích během nedávné návštěvy čínského prezidenta Chu Ťin-tchaa v Tokiu. Japonsko proto zvýšilo svou pomoc Indii i obchod s ní. USA loni navrhly čtyřstranná obranná cvičení za účasti amerických, japonských, indických a australských námořních jednotek, avšak nově zvolený australský premiér Kevin Rudd účast své země na podobných akcích odřekl.

Rudd se moudře domnívá, že správnou reakcí na rozmach Číny je její začlenění do mezinárodních institucionálních aranžmá. Případně – jak to formuloval tehdejší představitel amerického ministerstva zahraničí a současný prezident Světové banky Robert Zoellick – by USA měly Čínu povzbuzovat, aby se v mezinárodním systému stala „zodpovědným spoluvlastníkem“.

Zlepšené vztahy mezi Indií a USA mohou strukturovat mezinárodní situaci způsobem, který tento vývoj čínské politiky podnítí, zatímco snaha Čínu izolovat by byla chybou. Při správném přístupu by současný vzestup Číny a Indie mohl být pro všechny země výhodný.

Copyright: Project Syndicate, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.