Of Might and Right
Měkká síla Organizace spojených národů
Joseph S. Nye
|
|
|
|
Josef Stalin kdysi zlehčil význam „měkké síly“ otázkou: „Kolik má papež divizí?“ Dnes mnoho samozvaných realistů zavrhuje Organizaci spojených národů jako neschopnou a tvrdí, že ji lze ignorovat. Mýlí se.
Síla je schopnost ovlivňovat ostatní za účelem dosažení požadovaného výsledku. Tvrdá síla funguje prostřednictvím plateb a donucování (cukru a biče), měkká síla prostřednictvím přitažlivosti a zapojování do struktur. Vzhledem k tomu, že OSN nedisponuje vlastními jednotkami a pracuje s relativně malým rozpočtem, má jen tolik tvrdé síly, kolik si jí dokáže vypůjčit od členských států. Byla založena v roce 1945, aby sloužila zájmům členských zemí, a článek 2. 7 její charty chrání suverénní území jejích členů.
Po nezdaru Společnosti národů ve 30. letech minulého století byla OSN koncipována tak, aby stálí členové její Rady bezpečnosti působili jako policisté vymáhající kolektivní bezpečnost. Když se velké mocnosti dokázaly shodnout, měla OSN působivou tvrdou sílu, jak dokázala válka v Koreji a první válka v Perském zálivu. Tyto případy však byly výjimečné. Během studené války byla rada rozdělená. Jak uvedl jeden expert, právo veta stálých členů se mělo chovat jako pojistky v elektrickém systému: raději ať zhasnou světla, než aby vyhořel dům.
Navzdory těmto omezením má OSN značnou měkkou sílu, která plyne z její schopnosti legitimizovat činnost států, zvláště ve vztahu k použití síly. Lidé příliš nevěří řečem, ale také nechtějí mávat mečem. OSN například nemohla zabránit invazi do Iráku v roce 2003, ale absence jejího souhlasu nesmírně zvýšila náklady na tuto operaci pro americkou a britskou vládu.
Někteří američtí představitelé se pak pokusili OSN delegitimizovat a vyzvali k založení alternativní aliance demokracií. Šlápli však vedle: politika v Iráku rozdělila právě spojenecké demokracie a OSN vzhledem k všeobecnému členství zůstala v očích většiny světa významným zdrojem legitimity.
Největší škody na legitimitě OSN napáchala tato organizace sama. Politika vnitřních bloků mezi členskými státy například v nedávných letech vedla ke vzniku Rady pro lidská práva, která však jevila jen malý zájem o spravedlivé postupy nebo o prosazování lidských práv. Podobně i administrativní neefektivita vedla ke slabým výsledkům ve vysoce důležitých aktivitách, jako byl program „ropa za potraviny“.
Funkce generálního tajemníka OSN je spojena jen s velmi malou tvrdou silou, ale někteří lidé dokázali tuto funkci velmi účinně naplnit, když pomocí prostředků měkké síly tlačili na tvrdou sílu, jíž disponují vlády. Například Dag Hammarskjöld využil příležitosti dané suezskou krizí, kterou vyvolala invaze Velké Británie a Francie do Egypta v roce 1956, a přesvědčil vlády, aby vytvořily mírové sbory – o této instituci se původní charta OSN nezmiňuje. A když se OSN nepodařilo v 90. letech zabránit genocidě a etnickým čistkám ve Rwandě a v Kosovu, přesvědčil Kofi Annan ve spolupráci s dalšími činiteli vlády členských zemí, aby si uvědomily novou zodpovědnost za ochranu ohrožených národů.
Podobné inovace však mají své limity. Po izraelsko-libanonské válce v roce 2006 se státy znovu obrátily na mírové sbory OSN, stejně jako při řešení problémů v Kongu a v Dárfúru. Přestože však v současnosti slouží v mírových misích OSN po celém světě více než 100 000 vojáků, členské státy jim neposkytují dostatečné prostředky, výcvik a vybavení. Vlády navíc našly metody, jak zdržovat účinnou mezinárodní akci, což se stalo například v Súdánu. Teprve se uvidí, zda se Čína v obavách, že by její ropné obchody se Súdánem mohly ohrozit olympijské hry v roce 2008, rozhodne vyvinout na tuto zemi větší tlak.
Stejně tak se sice Valné shromáždění shodlo, že státy mají „zodpovědnost chránit“, avšak řada členů na tuto tezi přistoupila jen ve velmi omezeném smyslu. Zejména mnoho rozvojových zemí si i nadále žárlivě střeží vlastní suverenitu a obává se, že nový princip by ji mohl narušit. Například po nedávných vládních raziích v Myanmaru (Barmě) mohl generální tajemník vyslat do země zástupce, avšak jeho pravomoc byla omezena na podávání zpráv a snahu o zprostředkování. Na ovlivnění některých vlád to možná stačí, ale barmská junta zástupce OSN nedávno vyhostila, neboť varoval před „zhoršující se humanitární situací“.
Když se státy shodnou na politice podle Kapitoly 7 Charty OSN, má tato organizace působivou sílu – tvrdou i měkkou. Když se velké mocnosti nedohodnou, ale jsou ochotny podvolit se postupu jednání, má nevelkou, ale užitečnou měkkou sílu. Avšak když se velké mocnosti stavějí proti určité akci, případně když represivní vlády členských zemí ignorují vymáhání nové „zodpovědnosti chránit“, má tato organizace jen velmi málo síly. V takových případech však nemá smysl vinit OSN. Měkká síla je reálná, ale má své hranice. Chyba není v OSN, nýbrž v absenci konsensu mezi členskými státy.
Joseph S. Nye je význačným profesorem Harvardovy univerzity a autorem knihy Soft Power: The Means to Success in World Politics („Měkká síla: Prostředek úspěchu ve světové politice“).
Copyright: Project Syndicate, 2007.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Joseph S. Nye or return to our home page.
|
|
