SINGAPUR – Martti Ahtisaari je skvělý člověk. Nobelovu cenu míru si za své celoživotní dílo zaslouží. Norský Nobelův výbor ale udělal chybu, když jako důvod pro udělení ceny uvedl práci, kterou odvedl v Acehu.

Jak se vyjádřil nedávný článek Agence France Presse , Ahtisaariho „nejpozoruhodnějším úspěchem byl dohled nad usmířením indonéské vlády a rebelů z Hnutí za svobodný Aceh, k němuž došlo v roce 2005 a které ukončilo tři desítky let trvající konflikt, jenž si vyžádal životy patnácti tisíc lidí.“ Jenže za politický zázrak v Acehu měl Nobelovu cenu míru získat indonéský lid a jeho vůdci.

Ještě podstatnější je, že zmínka o Acehu v nobelovském zdůvodnění vyvolává vážné otázky ohledně mentálních map, jež nobelovský výbor při udílení ceny používá. Členové výboru se narůstající měrou jeví jako zajatci minulosti. Mají stále za to, že žijeme v éře nadvlády Západu nad světovou historií.

Tato éra je však za námi. Zbytek světa se vytrvale posouvá od postavení předmětu světových dějin k aktivitě jejich hybatele. Udělením Nobelovy ceny míru Indonésanům namísto evropského prostředníka dění v Acehu by nobelovský výbor uznal, že se svět mění.

Kdyby cenu získala indonéská osobnost, mělo by to ještě další tři velké přínosy. Zaprvé, Západ si islámský svět spojuje s násilím a nestabilitou. Málokdo věří, že muslimové dokážou vyřešit své politické problémy sami.

Právě to ale byla podstata acehských událostí. Dva klíčoví indonéští lídři, prezident Susilo Bambang Yudhoyono a viceprezident Jusuf Kalla, nalezením mírového ujednání pro Aceh prokázali nevšední politickou obratnost a odvahu. Nobelova cena míru pro tyto dva muže by Západu ukázala, že muslimové umějí být dobrými mírotvorci, a což je neméně důležité, stala by se poselstvím naděje pro islámské populace po celém světě, které zažívají úpadek sebeúcty vyvolaný zprávami o neúspěších.

Aceh byl v zásadě velkolepým muslimským úspěchem. Výbor pro udělování Nobelovy ceny míru tudíž promarnil drahocennou šanci vyslat poselství naděje 1,2 miliardám muslimů po celém světě, poselství, které by zbavilo svět velké globální iluze, že mírotvorba je „břemenem bílého muže“.