Shlížím na Central Park a vybavuji si padesát let starou vzpomínku z malého městečka v severním Rumunsku, kde vysoký bělovlasý muž recitoval svou báseň „Barvy rudá a černá“. Dívám se přes park a vzpomínám na ony verše ze stalinské éry:

                                    V New Yorku je všechno nádherné.

                                    Hrdinové přicházejí, hrdinové odcházejí.

                                    Děti narozené pro Sing-Sing

                                    pokrývají ulice jako pelagra.

                                    Žlutá krev karate

                                    pulzuje každou budovou.

                                    V přístavu Socha svobody!

                                    Za její vyvýšenou falešností

                                    jenkýjští duchové vyjí na měsíc

                                    zmučení jako od pelagry

                                    barvami rudou a černou.

Rudá samozřejmě představovala barvu revoluce a černá barvu utlačované rasy. Klišé byla společnou měnou všech komunistických diktatur, ale jejich účinek byl přesně opačný, než jaký si režim přál, neboť obestírala tuto pomlouvanou metropoli Nového světa aurou zakázaného ovoce, takže ta pak vypadala jako oslnivý Olymp modernosti, jako městský Everest dobrodružství.

Oněch několik málo cest, které mi byly jako občanu socialistického Rumunska umožněny, mi pochopitelně přineslo okamžiky vytržení, zvláště když jsem byl nezkušeným nováčkem. New York pro mne přesto zůstával snem, tak cizím a vzdáleným, že mě nikdy ani nenapadlo, že se mi někdy naskytne příležitost porovnat iluzi s realitou. Můj konečný útěk do New Yorku nikterak nesouvisel s turistikou. Náhlou hrůzu z této všemocné a všepožírající příšery brzy nahradila fascinace.

Kritik Irving Howe, ostřílený Newyorčan, se snažil mé nadšení mírnit. „Aby sis toto město vychutnal, potřebuješ dobrý byt a jistý příjem.“ Já bydlel v mizerném hotelu v zanedbané čtvrti a stravovala mě neurotická nejistota nově příchozího. Přesto mi vše připadalo neodolatelné: rytmus a barvy města, jeho kontrasty a překvapení. Že zde bydleli Walt Whitman a Mark Twain, Herman Melville, Henry James a John Dos Passos, že se zde setkali s úspěchem Enescu, Brancusi nebo Eugen Ionesco, to mé naděje v žádném případě nezvyšovalo.

Život v tomto městě a s ním byl hypnotický jako droga. V posledních sedmnácti letech tuto závislost přiživovalo každodenní zdolávání životní rutiny. Metabolismus New Yorku mne naplňoval svou energií i toxiny.

Přestože jsem měl pocit, že jako vystěhovalec v zemi vystěhovalců patřím stále více do světa, o němž nikdo nemůže dost dobře prohlásit, že do něj patří, 11. září 2001 jsem konečně mohl prohlásit: „Já jsem Newyorčan,“ stejně jako se prezident Kennedy prohlásil za Berlíňana, když hrozilo, že se toto někdejší hlavní město národního socialismu stane hlavním městem komunismu.

Starý zákon vypráví, jak byly práce na věži v Šineáru ve starém Babylónu přerušeny, poněvadž člověk toužil dosáhnout k nebesům a k božství. Náhle si stavitelé navzájem nerozuměli. Rozdělovala je různost jazyků. V současném Babylónu čínské čtvrti, malé Itálie, ruského Brighton Beach i v bočních a vedlejších uličkách New Yorku se hovoří všemi světovými jazyky. Stavitelé „dvojčat“, ať už byl jejich rodný jazyk jakýkoliv, chtěli být Američany, občany Nového světa, a věže, které postavili, měly symbolizovat velikost svobody.

Útok na tyto babylónské věže byl nečekaný, leč nikoliv nepředvídatelný, poněvadž vyjadřoval nenávist fanatických stoupenců Alláha k symbolům modernosti. Ve Světovém obchodním centru byla všeobecně kodifikována lidská tvořivost a spolupráce. Samozřejmě této stavbě chyběla poezie. Avšak i přesto mohly věže sloužit jako symbol celosvětové poezie, nikoliv komerce. Jak řekl surrealistický básník André Breton: „Jsou to především naše rozdíly, co nás spojuje.“

Na tak rozsáhlý a až cynicky výkonný shluk lidskosti projevilo město po útocích překvapivou laskavost a solidaritu. Okamžitě získalo zpět svou sílu, svůj smysl pro humor i svou přičinlivost. Po 11. září 2001 začaly mrakodrapy, kluby a restaurace růst jako houby po dešti a vykazovaly téměř větší vitalitu než dříve. Navíc město odmítlo dát své hlasy prezidentovi, který této katastrofy využil k politickému zisku.

Rumunsko bývá často označováno za zemi dada – ne proto, že jeden z jeho synů, Tristan Tzara, byl zakladatelem surrealismu, nýbrž kvůli absurditě a paradoxům jeho každodenního života, zejména v politice. Já se v exilu okamžitě ztotožnil s jiným hlavním městem dada, totiž s „kosmickou republikou, která hovoří všemi jazyky v jednom univerzálním dialektu,“ jak to vyjádřil Johannes Baader. Staré a nové zde fungují jako komplici při oslavě života „v celé jeho neuchopitelnosti“ – přesně takové rozvratnictví dadaisté milovali.

Slavná mapa, kterou namaloval můj přítel a krajan Saul Steinberg, zachycuje tuto globální vesnici při pohledu z Manhattanu: vzdálenost od řeky Hudson k Tichému oceánu je stejná jako vzdálenost od Deváté k Desáté Avenue na Upper West Side a kdesi za poklidným oceánem plavou Rusko, Čína a Japonsko. Další Saulovy mapy evokují jeho minulost: Milán, město jeho mládí, Curych, kde dada zažilo raketový start, a rumunské město Buzau, kde se narodil.

Mapa mého osudu by obsahovala Bukovinu jakožto můj rodný kraj, podněsterský koncentrační tábor mého dětství, komunistický pracovní tábor Periprava, kde byla mému otci změněna identita, Bukurešť mých studentských let a dospělosti, Berlín jakožto výchozí bod mého exilu a konečně New York, kde můj exil nalezl trvalé sídlo. Tento osud je sám o sobě „Babylónem“, spletitou směsicí vzpomínek a míst.

Zde na Upper West Side, uprostřed trojúhelníku tvořeného Central Parkem, Lincolnovým centrem a řekou Hudson, jsem kdysi zahajoval každý den exotickým aktem náboženské úcty, jakýmsi rituálem pokory. To už jsem měl dobrý byt a jistý příjem, takže jsem splňoval podmínky Irvinga Howea pro život ve městě. Ze svého okna jsem pozoroval „odpadkového gangstera“: oholená hlava, býčí krk, oteklý nos, z něhož mu visely pramínky chlupů slepených hlenem, krátké paže překypující kriminální silou. Každý den v tutéž hodinu se objevil s kovovým kufrem napěchovaným vším, co se mu podařilo nasbírat z nárožních odpadkových košů, jako by mě chtěl svým pouličním čarodějnictvím chytit do osidel, abych uzřel nezměrné kontrasty města.       

Spisovatel uvržený do útulku osamělosti nemá mnoho času na toulky. Jeho světem je jeho čtvrť, geografie jeho kalendáře. Newyorské ulice naštěstí nabízejí mimořádnou podívanou, ať je člověk kdekoliv. V Bronxu nebo v Soho, na Washington Square nebo na Times Square, před newyorskou veřejnou knihovnou nebo u stánku s hot-dogy, uprostřed všech ras vyskytujících se na této planetě soupeří o lidskou pozornost banální s výjimečným. Všechny tváře, věky a události zde lze dříve či později nalézt.

Rutina zvyšuje banalitu a bezmyšlenkovitost; osobnost se vytrácí. Člověk se zde věnuje svému „byznysu“, jako to dovedou pouze Newyorčané, ale jednou za čas přitom zvedne hlavu a užasne: „Jak jsem se sem dostal?“ Nebo spíše: „Jak se, propána, lidstvo dostalo tak daleko?“

Často se dívám na newyorskou architekturu, jako bych si prohlížel uměleckou publikaci. Cestou domů z Bard College, kde učím, mě vítá most George Washingtona, majestátně zavěšený nad řekou Hudson. Je to nádherné přivítání, dokonce i v mlze.

Totéž platí o panorámatu města. Když se k němu blížíte, díváte se na urbanistické centrum světa – tvrdé a sužované místo poznamenané sociálními kontrasty stejně závratnými jako zdejší mrakodrapy a pocitem pomíjivosti stejně vzpínavým jako zdejší stavby. Jeho dělníci pracují čtyřiadvacet hodin denně a jeho vynalézavost, energie a rozmanitost čelí provincialismu úšklebkem. Stejně jako celou Ameriku, třebaže je tak zásadně odlišná, lze i New York pochopit pouze „synteticky“. Toto radostně nesoudržné hlavní město dada je okázalým splynutím svobody a pragmatismu. Bída a velkolepost, svůdnost a neuróza znovu a znovu vytvářejí dynamické a nezaměnitelné spektrum newyorského života.

V tomto světě se naučíte limitovat sami sebe. Je nemožné najednou obsáhnout onen bezpočet symfonických či jazzových koncertů nebo pochodů oslavujících etnické či sexuální menšiny. Nemůžete se zúčastnit všech přednášek, panelových diskusí a aukcí, na nichž jsou směňována každodenní dramata a sny. Nemůžete sedět ve všech taxících, za jejichž volanty sedí hovorní velvyslanci z Indie, Ruska a Haiti, z Pákistánu, Ghany a Guatemaly. Přinejlepším si můžete urvat pouhý drobeček z tohoto frenetického globálního kaleidoskopu.

Nakonec vám v New Yorku nepatří nic než jediný okamžik, přítomnost, ono právě teď. Znovu se dívám přes Central Park. „Dada pokrývá věci umělou citlivostí,“ napsal Tzara. „Sněží motýlky, kteří unikli z prorokovy hlavy.“