PALO ALTO – V době, kdy se americká i globální ekonomika nacházejí v rané fázi zotavování se po recesi, přetrvává několik závažných otázek o síle a udržitelnosti tohoto zotavení. Kromě tradičních obav souvisejících s obchodním cyklem zde existuje i dlouhá řada politických napětí hrozících zaškrtit růst. Patří sem mimo jiné 1) protekcionismus, 2) měnová otázka, 3) strategie ústupu od monetárního a fiskálního stimulu a 4) exploze veřejného dluhu.

Po hluboké recesi bývá zotavení obvykle silné – ze dvou dalších hlubokých recesí po druhé světové válce se americká ekonomika zotavovala reálným růstem přesahujícím 6% ročně po dobu tří let. Tak silný růst však dnes nikdo nepředpovídá, poněvadž zotavení se z finančních krizí bývají obvykle pomalá a bolestná.

Stojí za to si připomenout skutečné rozměry velké hospodářské krize z 30. let minulého století, s níž politici porovnávají současnou recesi, aby ospravedlnili mohutné vládní zásahy. Od roku 1929 do roku 1933 poklesl reálný HDP ve Spojených státech o 30% a míra nezaměstnanosti dosáhla téměř 25%, přičemž samotná deprese trvala více než deset let – vesměs jde o vysoké násobky současného poklesu i poněkud většího poklesu, jemuž intervence pomohla zabránit.

Politické omyly od zvyšování daní přes špatná rozhodnutí centrální banky až po globální vlnu protekcionismu (jejímž nejslavnějším příkladem bylo Smootovo a Hawleyovo clo v Americe) proměnily hlubokou recesi ve velkou hospodářskou krizi. Tyto chyby bychom dnes neměli opakovat.

Zatímco globální lídři navyšují zdroje MMF a pokoušejí se koordinovat mezinárodní finanční regulaci, obchodní a měnové napětí sílí. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy a čínský premiér Wen Ťia-pao pranýřují americký protekcionismus. V otázce opětovného nastartování kola jednání o reformách globálního obchodu z Dauhá nebylo dosaženo prakticky žádného pokroku. A jakmile nedochází k pokroku, necelní bariéry v reakci na domácí zájmy se rozrůstají jako plevel.

Napětí stoupá i v otázce měn. Vzhledem k navýšení účetní bilance amerického Federálního rezervního systému, jeho nákupu dlouhodobých státních pokladničních poukázek, historické bilanci Fedu zvyšovat úrokové míry pozdě a pomalu a explozivnímu nárůstu amerického veřejného dluhu panují obavy z konečné monetizace amerického dluhu a budoucí inflace.

Dnes existuje v rozvinutých ekonomikách jen malé krátkodobé inflační riziko; jádrová inflace bude v eurozóně i ve Spojených státech klesat a problémem Japonska bude spíše deflace. Inflace je však rizikem v některých rozvíjejících se ekonomikách včetně Indie a Číny, jejíž guvernér centrální banky Čou Siao-čchuan navrhuje nahradit dolar v roli globální rezervní měny košem několika různých měn.

Americký prezident Barack Obama na druhé straně slibuje, že bude „v otázce čínské měny tvrdý“, a americký Kongres zvažuje kroky, které by přinutily ministerstvo financí označit Čínu za měnového manipulátora, což by vydláždilo cestu k zavedení odvetných cel. Obchodní přebytek Číny vůči USA však není primárně způsoben podhodnocením její měny.

Obrovský nárůst globálních nerovnováh na běžných účtech platební bilance zesílil problémy, které vedly až k finanční krizi. Přebytek v rozvojové Asii, Japonsku a na Blízkém východě totiž vzrostl z necelých 200 miliard dolarů v roce 2001 na více než bilion dolarů v roce 2008, zatímco deficit USA a Evropské unie se zvýšil ze 425 miliard na více než 900 miliard dolarů. Obchodní válka je tedy tím posledním, co dnes globální ekonomika potřebuje.

Nejenže se euro v poslední době točí v kruhu, ale někteří lidé dnes zpochybňují i jeho dlouhodobou životaschopnost. Celkově vzato je euro zatím úspěšné, ale za přínos spojený s cenovou průhledností a nižšími transakčními náklady skutečně platí ztrátou nezávislých měnových politik a tlumiče nárazů v podobě kurzových úprav.

Protože již neexistují samostatné měny, jejichž kurz by se dal upravovat, zůstává jediným tlumičem nárazů migrace pracovní síly do oblastí s nižší nezaměstnaností – například z jižní do severní Evropy. Taková migrace je snazší v USA než uvnitř eurozóny nebo i uvnitř jednotlivých evropských zemí. Země na okraji EU – Portugalsko, Itálie, Řecko a Španělsko –, které mají vysoký veřejný dluh a vysoký schodek běžného účtu, se proto již nějakou dobu potýkají s nižšími reálnými mzdami a vysokou nezaměstnaností.

Největším systémovým rizikem pro globální ekonomiku, mnohem větším, než jsou problémy spojené s jakoukoliv finanční institucí, je exploze veřejného dluhu. MMF předpovídá, že poměr dluhu k HDP se v USA do roku 2014 zvýší na 85% (což vedlo ratingovou agenturu Moody’s k tomu, aby pohrozila snížením ratingu amerických dluhopisů), v Německu na 82%, ve Francii na 85%, v Itálii na 126% a v Japonsku na 144%.

S pokračujícím zotavováním bude tento dluh veřejného sektoru stále více vytěsňovat půjčky soukromému sektoru, místním vládám a rozvojovým zemím. Nejistota ohledně vyřešení dluhů pravděpodobně vyprovokuje politickou nestabilitu kolem zvyšování daní a škrtání výdajů, a tím i volatilitu na finančních trzích.

Ještě horší je, že vysoká úroveň veřejného dluhu způsobí podobně jako vysoké daně vážné problémy s hospodářskou výkonností. MMF odhaduje, že každé zvýšení poměru dluhu k HDP o deset procentních bodů snižuje dlouhodobý růst o čtvrt procentního bodu. Jinými slovy by předpokládané zvýšení dluhových poměrů mohlo zpomalit dlouhodobý roční růst v eurozóně o 0,6 procentního bodu, v USA téměř o jeden procentní bod, ve Velké Británii o více než jeden procentní bod a v Japonsku o 1,3 procentního bodu.

Snížení tempa růstu o 40-70% je bezesporu receptem na vznik stagnujících ekonomik s tak nízkým růstem, že to nepostačí k uspokojení soukromých tužeb a veřejných potřeb. Navíc by takové zpomalení mělo zničující důsledky pro rozvojový svět, poněvadž slabší výkonnost rozvinutých ekonomik snižuje růst exportních trhů.

Tyto záchvěvy v mezinárodním finančním systému jsou vážné a musí se udržet pod kontrolou. Dlouhé období loudavého růstu v důsledku nafouknutého vládního dluhu by bylo ekvivalentem vleklého zápasu s rakovinou poté, co naše ekonomiky přežily infarkt. Prevence začíná od zmenšení třecích ploch v oblasti obchodu a vývoje rozumných monetárních a fiskálních postkrizových ústupových strategií, a to raději dříve než později.