KYJEV – Je tomu dva roky, co se zdálo, že pět z deseti nových východoevropských členů Evropské unie – tři pobaltské státy, Maďarsko a Rumunsko – zpustoší globální finanční krize. Na obzoru byly sociální nepokoje, obří devalvace a populistické protesty.

A pak nic. Dnes se všem těmto zemím vrací dobré finanční zdraví a hospodářský růst bez výraznějších poruch. Ani jedna z nich nezměnila režim měnového kurzu. Stará Evropa by se z nevýslovného úspěchu Nové Evropy měla poučit.

Příčinou východoevropské finanční krize byl běžný cyklus vzestup-propad. Východoevropské země přilákaly rozsáhlé mezinárodní kapitálové toky, vlivem uvolněné globální měnové politiky a příznivých obchodních podmínek. Nakonec už krátkodobých bankovních půjček bylo přespříliš a využívaly se k financování rozhazovačných investic do nemovitostí a spotřeby, takže se uchytila inflace.

Deficity běžného účtu navíc navršily významný zahraniční dluh soukromého sektoru, přičemž veřejné finance byly všude kromě socialisty vedeného Maďarska v pořádku. Tato krize úspěchu a přehřátí připomínala východní Asii v letech 1997-1998.

Východoasijské státy, stejně jako Rusko v roce 1998 a Argentina v roce 2001, se z krize dostaly devalvací. Přední američtí ekonomové, včetně Paula Krugmana, Kennetha Rogoffa a Nouriela Roubiniho, sborově tvrdili, že Lotyšsko, Estonsko a Litva musí také devalvovat. Ani jedna ze zemí tak neučinila, a přesto se z krize vysekaly.

Pobaltské státy měly řadu důvodů nedevalvovat. Jejich cílem je přijmout co nejdřív euro, což by devalvace zkomplikovala. Jelikož jejich malé a otevřené ekonomiky byly už silně „euroizované“, průsak vyšších zahraničních cen do inflace by byl po jakékoli devalvaci obrovský, což by rovněž rozvrátilo jejich bankovní soustavy, které jsou jinak v přiměřeně dobrém zdravotním stavu.

Tři pobaltské státy si raději zvolily „interní devalvaci“, tedy snížení mezd a výdajů ve veřejném sektoru. V roce 2009 všechny tři země osekaly své veřejné výdaje o 8-10 % HDP a bylo to – což je pozoruhodné – politicky snazší než marginální škrty. Když se škrtá ve velkém, lidé si uvědomí, k jak vážné krizi došlo, a politicky neprůchodná opatření se stávají nutností. Drobné škrty se obvykle zavádějí rovnoměrně, což zhoršuje všechny veřejné služby, zatímco rázné škrtání musí být selektivní a strukturální. Může tudíž zlepšovat ekonomickou efektivitu.

Všechny země stižené krizí osekaly veřejnou správu a mzdy. Lotyšsko srazilo platy ve státním sektoru o 35 % a počet veřejných orgánů o polovinu. Uzavřelo také polovinu z nadměrného počtu tamních nemocnic a propustilo zbytečné učitele, jichž mělo před krizí tolik, že na každého připadalo jen šest žáků.

Estonsko, Litva, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko uskutečnily podobné reformy, třebaže ne tak radikální. (Litva například provedla reformu vyššího školství, aby zlepšila jeho efektivitu a kvalitu.) A přestože kvůli recesi poklesly státní důchody, což několik zemí přimělo zvýšit daně z přidané hodnoty, žádná ze zemí nezvýšila daně z příjmu a ani jedna ze sedmi zemí, kde je zavedena rovná daň z příjmu, od ní necouvla. Díky tomu tyto země vycházejí z krize produktivnější.

Navzdory očekáváním – a řeckým a francouzským zkušenostem – byly sociální nepokoje minimální. Ze situace nic nevytěžili extremisté napravo ani nalevo. Většinu ve volbách do Evropského parlamentu v červnu 2009 získaly ve všech deseti zemích na východě EU středopravé strany a devíti z nich dnes středopravé strany vládnou, jedinou výjimkou je Slovinsko.

Liberální pravice nebyla ve východní Evropě nikdy silnější. Komunisté jsou rozdrceni a socialisté vážně oslabeni. Krajní pravice ztratila podporu všude kromě Maďarska.

Letos si zodpovědné středopravé strany zajistily tři překvapivá vítězství – v České republice, na Slovensku a v Lotyšsku. Nový český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg prohlásil: „Vyhráli jsme tím, že jsme říkali pravdu. Populismus už není populární.“

Nejpozoruhodnější bylo vítězství lotyšského premiéra Valdise Dombrovskise z 2. října. Jeho koalice si upevnila zastoupení v parlamentu ze 45 na 63 %, přestože se HDP loni propadl o šokujících 18 %. Dombrovskis to dal za vinu svým nezodpovědným předchůdcům a voliči jej evidentně považovali za nejvěrohodnějšího kandidáta na řešení vzniklého problému.

Tři země v regionu – Maďarsko, Lotyšsko a Rumunsko – potřebovaly nouzové rezervní programy ve spolupráci s Mezinárodním měnovým fondem. MMF se poučil z východní Asie, diktoval si méně podmínek a nabídl víc rozpočtového financování, protože problémy nebyly strukturální, ale přechodné. Finance navíc dodala také EU, kdežto Evropská centrální banka, která mohla poskytnout swapové úvěry, žádnou užitečnou roli nesehrála.

Díky úspěšnému překonání krize vypadají východoevropské členské země EU fiskálně i strukturálně lépe než staré členské země eurozóny. Z dvanácti členů eurozóny k roku 2001 mají jen dva (Finsko a Lucembursko) veřejné dluhy nepřesahující 60 % HDP; mezi novými členy EU na východě to platí pro devět zemí z deseti. Větší veřejný dluh má jen Maďarsko. Východoevropany trápilo vysoké zadlužení soukromého sektoru a do velké míry se vyvarovali jeho převodu na veřejný dluh.

Společně s pokrizovým zlepšováním institucí EU (například finančně regulačních orgánů) to vše přispívá k výraznější evropské konvergenci. Ekonomiky východní Evropy vypadají zdravěji než země eurozóny, avšak projekt EU neopouštějí. Právě naopak, Estonsko letos splnilo podmínky pro vstup do eurozóny od ledna 2011.