Fiasko summitu Evropské unie v Bruselu ostře zvýraznilo rozdíly v postojích většiny nových členských zemí ze střední a východní Evropy a „starých“ členů. Pro mnohé bylo možná překvapením, že se tyto rozdíly neprojevily podle očekávaného scénáře, v němž se měli noví členové chovat nelítostně pragmaticky a požadovat od EU tolik peněz, kolik se dá získat, zatímco většina západních zemí měla na závěr zmírnit svůj národní egoismus ve prospěch několik desítek let starých ideálů evropské integrace.

Nakonec to totiž bylo východní křídlo EU – údajně hrabivé a nezralé demokracie –, které nejhlasitěji volalo po kompromisu ve jménu záchrany politické integrace, zatímco většina starých evropských demokracií nelítostně bojovala za vlastní „národní zájmy“. Vzhledem k silnému národnímu sobectví některých velkých zemí by mohlo mít nedosažení dohody o rozpočtu EU na roky 2007-2013 pro Evropu zlověstné politické důsledky.

Prohlášení vedoucích představitelů nových členských zemí EU na summitu naznačovala, že jsou si této možnosti vědomi. Obávali se o budoucnost EU – rozhodně více než jejich západní protějšky. Někteří varovali, že odmítnutí evropské ústavy v referendech ve Francii a v Nizozemsku spolu s rozhodnutím summitu fakticky pozastavit ratifikační proces a jeho neschopností dohodnout se na financích EU by mohlo odstartovat vážnou politickou krizi v EU.

Proto byla většina nových členů nakonec ochotna podpořit kompromis navržený Lucemburskem, podle něhož by rozpočet činil pouhých 1,06% celkového HDP unie a rabat Velké Británie by se zmrazil na částce 4,6 miliard eur. Těsně před konečným krachem rozhovorů dokonce pět nových členů včetně České republiky a Slovenska souhlasilo s ještě radikálnějším plánem, podle něhož by rozpočet představoval pouhé 1% unijního HDP.

Cynikové mohou namítnout, že nové členské země si mohly takové ústupky dovolit, protože by nakonec stejně dostaly z EU tučné dotace. Tím, kdo měl tratit nejvíce, byli čistí přispěvatelé do rozpočtu EU. Z ryze ekonomického hlediska není nijak překvapivé, že se Velká Británie nehodlala vzdát svého rabatu, zatímco Francie odmítala snahy o omezení zemědělských dotací.

Překvapivé však je , že to byly staré a zkušené evropské demokracie, kdo tak lehkovážně ignoroval politická rizika pramenící z potenciálního znovuoživení vášnivého nacionalismu na evropském kontinentu, zatímco nové nezkušené demokracie z východu Evropy volaly po obezřetnosti.

Snad to bylo tím, že postoje východních zemí se více řídí nedávnými historickými vzpomínkami a zkušenostmi. Za pouhých 15 let prodělaly všechny tyto státy hospodářské a politické změny, které co do rozsahu a rychlosti neměly v evropských dějinách obdoby. Pro většinu těchto zemí nebylo členství v EU pouze vstupenkou k hospodářské prosperitě, za niž zaplatí bohatí unijní pamětníci. Naopak si uvědomovaly, že většinu práce budou muset odvést samy – byť pod vedením EU a s pomocí unijního know-how.

Možná je toto jeden z důvodů, proč se mnozí lidé ve střední a východní Evropě domnívají, že fondy EU jsou sice užitečné, ale mají menší význam než možnost být součástí sjednocené Evropy s rozšířenými příležitostmi, které vyplývají z jejích společných pravidel. EU navíc nabízí malým zemím sevřeným mezi Německem a Ruskem takovou míru politické stability a bezpečnosti, jakou v novodobých dějinách nikdy neměly. Ostatní už zvládnou samy.

Naproti tomu západoevropské státy již politický rozměr evropské integrace zjevně tolik neznepokojuje. Pokládají ho za samozřejmý a více se zajímají o domácí voliče. Většina občanů západoevropských států – uvyklých na politickou stabilitu a hospodářskou prosperitu posledních několika desetiletí – se přitom, snad pochopitelně, nechce vzdát výhod, které jim evropský integrační proces přinesl.

Francouzi například nechtějí přijít o zemědělské dotace, stejně jako se jim příliš nechce dávat více peněz novým členům, jejichž reformované ekonomiky odčerpávají francouzská pracovní místa. Stejně pochopitelná je i britská zdráhavost vzdát se rabatu EU ve světle toho, co je chápáno jako francouzský egoismus – a to i přes skutečnost, že tento postoj škodí procesu rozšíření, který Velká Británie jinak podporuje.

Obyvatelé střední a východní Evropy, kteří se stále vzpamatovávají ze strašných politických pohrom způsobených historickými evropskými démony, přesto pokládají intenzitu národní sobeckosti svých západních protějšků za trochu děsivou. Evropské dějiny jsou plné katastrof, které způsobila krátkozrakost národních politických elit. Kolikrát si evropští vůdci mysleli, že mají věci pod kontrolou, a přitom vypustili démony znovu?

Tím samozřejmě není řečeno, že se Evropa blíží další dějinné pohromě jen proto, že se EU nedokáže dohodnout na rozpočtu či na ústavě. Obezřetnost je však na místě a zejména politické elity velkých národních států by se měly zamyslet, zda opět nezacházejí příliš daleko. Třebaže kolaps oblasti jednotné měny kvůli politickým rozmíškám se zdá v tuto chvíli nepravděpodobný, nelze ho úplně vyloučit. Očividně také nemůžeme zcela vyloučit možnost následného oslabení nebo rozpadu společných politických struktur Evropy.

Pro malé a ekonomicky stále křehké středoevropské a východoevropské země je Evropa národních států, které budou znovu nelítostně bojovat za vlastní zájmy, noční můrou. Tento scénář by však měl být noční můrou pro všechny evropské státy. Možná by měli na Západě více naslouchat svým novým partnerům. Přistoupením na významné kompromisy se představitelé některých nových členských zemí mimo jiné snažili dát najevo, že opětovné rozdmýchávání silného národního egoismu v Evropě je nebezpečnou, ne-li nekontrolovatelnou hrou.