V roce 1970 jsem v delegaci zastupující Spojené státy na pohřbu prezidenta Gamála Abdala Násira cestoval do Egypta. Egypt byl tehdy v úzkém sepjetí se Sovětským svazem. Když jsme přijeli do Káhiry, zdálo se, že všude, kam se člověk podívá, najde doklad sovětské přítomnosti – sovětské tanky, rakety i vojska.

Během návštěvy jsme měli sjednanou schůzku s Anvarem Sadatem. Nikdo v naší delegaci si nebyl jistý, co máme očekávat, vzhledem k tehdejším napjatým vztahům mezi oběma zeměmi. K našemu překvapení nám Sadat řekl, že k USA chová úctu. Důvod? Jako mladý vojenský důstojník naši zemi navštívil a byl to pro něj skvělý zážitek.

A opravdu, během dvou let od převzetí moci Sadat vyhnal Sověty z Egypta a začal budovat přátelství s USA, které se od té doby navzdory potížím a pravidelným neshodám osvědčuje jako důležité a přínosné.

Význam těchto meziarmádních vztahů zmiňuji proto, že USA v tomto novém století procházejí významnou transformací vojenských uspořádání a partnerství po celém světě – jde o nezbytné změny na základě nových skutečností a nových hrozeb, které se od konce studené války objevily.

Je důležité si povšimnout, že od roku 2001 USA zřejmě udělaly víc věcí, s větším počtem států, konstruktivnějšími způsoby a ve více částech světa než kdykoli dříve v dějinách.

Po teroristických útocích z 11. září 2001 prezident George W. Bush pomohl zformovat a vést největší koalici v historii – přes 80 států – s cílem bojovat v globální válce proti teroru. Navíc v současnosti zhruba 60 států spolupracuje v Bezpečnostní iniciativě k nešíření zbraní hromadného ničení, aby bránily přenosu nebezpečných zbraní a materiálů do rukou teroristů či psaneckých režimů.

Nově se rovněž uvažovalo nad strukturou a rolí našich tradičních vojenských spojenectví, včetně Organizace Severoatlantické smlouvy, která zakládá nové Síly rychlé reakce NATO a prostřednictvím Mezinárodních sil bezpečnostní pomoci (ISAF) v Afghánistánu se poprvé přesunula mimo Evropu.

Pozornost se dnes zaměřuje na Irák a Afghánistán. V příštích desetiletích se ovšem priority změní. A mnohé z toho, k čemu budeme v budoucnosti voláni, bude zřejmě záviset na rozhodnutích ostatních.

Pohleďme na Rusko, stát s rozsáhlými přírodními zdroji, vzdělaným obyvatelstvem a bohatým odkazem vědeckých a kulturních úspěchů. Stejně jako Američané a ostatní všude na světě jsou ohrožováni násilným extremismem. Rusko je v některých bezpečnostních otázkách partnerem USA a celkově je náš vztah nejlepší, jaký za celá desetiletí byl. V jiných ohledech ovšem Rusko pomoc nenabízí – zdrojů energie například využívá jako politické zbraně a klade odpor vůči pozitivním politickým změnám v sousedních zemích.

Totéž platí pro Čínu. Čínský lid je vzdělaný a talentovaný a jejich země skýtá obrovský potenciál, vzhledem k vysokému tempu hospodářského růstu a pilné pracovní síle. Nicméně některé aspekty čínského chování zůstávají znepokojující a komplikují naše vztahy. Loni zpráva Ministerstva obrany USA poznamenala, že se čínské obranné výdaje jeví jako podstatně vyšší, než čínská vláda připouští. Ve spojitosti s výrazným nedostatkem transparentnosti to pochopitelně zneklidňuje čínské sousedy.

Vedle rozhodnutí, která činí tyto a další země, budou důležitým faktorem určujícím, jaké budoucnosti bude Amerika čelit, rovněž její vlastní rozhodnutí. Čas od času se veřejná nálada v USA stavěla proti přijímání aktivní úlohy ve světě a proti plnění našich závazků vůči spojencům – ba vlastně proti zájmu svobody. Pamatuji si, že jsem v 70. letech musel jako velvyslanec USA při NATO odletět z Evropy, abych v Kongresu vypovídal proti legislativě, která by vedla ke stažení vojsk USA ze západní Evropy a NATO, právě když se Sovětský svaz ocital vprostřed obrovského nárůstu vojenského potenciálu.

Státy, které bývaly členy Varšavské smlouvy vedené Sovětským svazem, a rovněž některé z bývalých sovětských republik – země, jež jsme kdysi nazývali „národy v zajetí“ –, jsou dnes ceněnými členy NATO a představují jedny z našich nejoddanějších spojenců ve válce proti teroru.

To se nestalo ani nedopatřením, ani náhodou. Při pohledu vpřed jsem přesvědčen, že budeme-li mít potřebný rozum, odvahu a sílu, abychom dokázali přizpůsobovat svá strategická uspořádání, přijímat nové partnery a především navzdory nepřízni a těžkostem vytrvat, nadějeme se podobného vítězství i v této „dlouhé válce“ proti násilnému extremismu a dalším hrozbám, které se v nejistém novém století mohou objevit.