VARŠAVA: Tento měsíc před deseti lety se odehrály první částečně svobodné volby v komunistické zemi. Stalo se tak v Polsku a byl to zásadní krok na cestě, zahájené roku 1980 hnutím Solidarita a ukončené pádem berlínské zdi a celkovým rozpadem sovětského systému.

Tyto volby byly důsledkem kompromisu vzešlého z několikatýdenních jednání u tzv. Kulatého stolu mezi špičkami komunistické strany a představiteli odborového svazu Solidarita. Je trochu paradoxní, že o volby, které nakonec vyústily v sestavení první nekomunistické vlády, vyjednavačům Solidarity vlastně tolik nešlo.

Později se mezi politiky a komentátory stala tato jednání předmětem vášnivých debat. Objevily se dva mýty. První se týkal shovívavosti komunistických špiček, které prý ve chvíli, kdy se demokracie stávala skutečností, odevzdali moc opozici. Druhý mýtus hovořil o spiknutí mezi rudými a “růžovými” – mezi komunistickými lídry a “umírněnými” levičáky, kteří zastupovali Solidaritu při jednáních u kulatého stolu – , díky kterému se prý komunisté vyhnuli velké ostudě a díky kterému mohli zinscenovat “comeback” v hávu nové politické strany levého spektra.

Oba mýty nejsou nic než mýty. Kompromis – tím celý kulatý stůl pochopitelně byl – obvykle odráží slabiny obou stran. V roce 1989 se komunisté snažili hnutí Solidarita všemožně potlačit a nakonec je postavili mimo zákon. Po vlně stávek v květnu a srpnu 1988 si polské politbyro konečně uvědomilo, že represivní politika, kterou uplatňovali od doby stanného práva v roce 1981, byla neúspěšná. Ačkoli byla Solidarita značně oslabená, stala se samozřejmou a nedělitelnou součástí polské politické scény. Pokud měli komunisté zájem na dosažení sociálního smíru, museli chtě-nechtě se Solidaritou jednat.

Solidarita však byla také slabá. Pravda, měla v rukou úžasné trumfy: velkou popularitu v zahraničí, obrovskou veřejnou podporu uvnitř země a papeže, rodem Poláka. Solidarita mohla počítat s logickými důsledky nedávných Gorbačovových reforem v sousedním Sovětském svazu, s trvalou nevýkonností komunistického hospodářského systému a s neochotou vlády generála Jaruzelského obnovit stanné právo.

Přesto byla Solidarita slabá a my všichni jsme předstírali, že jsme mnohem silnější, než jsme si vůbec mysleli. Ze všech těch milionů lidí, kteří se k nám přihlásili v roce 1980 bylo v celé zemi aktivních jen slabých deset až dvacet tisíc. Aby přestala existovat jako přežívající mýtus a stala se reálnou institucí, musela být Solidarita opět zlegalizována.

Komunisté zprvu doufali, že se jim podaří kooptovat některé z aktivistů Solidarity, aniž by byli Solidaritu nuceni legalizovat. Navrhli jednání o politickém kompromisu, jenž by do parlamentu přivedl nové tváře, pokud ovšem skuteční “radikálové”, jako byl Jacek Kuroń nebo já, zůstanou stranou. Legalizace Solidarity a její právo zvolit si své vlastní představitele byly však požadavky, o nichž jsme nehodlali smlouvat – a Lech Wałęsa se jich držel pevně, dokud komunisté neustoupili.

Po bouřlivých debatách jsme byli připraveni zaplatit podle našeho názoru vysokou cenu za legalizaci Solidarity jako hnutí. Účast v parlamentních volbách jsme tehdy viděli ne jako vítězství, nýbrž jako legitimování stávajícího režimu. Komunisté chtěli režim, který by jim umožnil zůstat u moci, s námi jako fíkovým listem. My jsme byli ochotni něco z toho jim dát za naději, že Solidarita bude opět legální, a že bude zahájen nový proces právních změn.

Nikdo ale nečekal tu zničující porážku komunistů u volebních uren. Získali jsme až na jedno všechna parlamentní křesla, o která jsme ucházeli, což komunistům znemožnilo vytvořit vládu, ačkoli početní převaha byla na jejich straně. Volby, které jsme zprvu považovali za ústupek, se tedy staly integrálním nástrojem našeho vítězství.

Dobře si vzpomínám na zahajovací kolo jednání u Kulatého stolu. Bronisław Geremek mě přinutil, abych si oblékl sako a oblek. Se vztekem a studem – stal jsem se totiž díky svému oděvu terčem Wałęsova posměchu – jsem spolu s ostatními stoupal po schodech paláce, kde se jednání měla konat. Na konci schodiště na nás čekal generál Kiszczak, který mě necelé dva roky předtím, tehdy ve funkci ministra vnitra, nechal zavřít do vězení. Napsal jsem tam pak sérii článků, propašovaných z vězení a vydaných na Západě, v nichž jsem nevybíravými slovy vyjádřil, co si o něm myslím.

Snažil jsem se skrýt mezi ostatními a vyhnout se přímému kontaktu s tímto mužem před televizními kamerami a novináři. On tam ale stál a vítal každého hosta, dokud neprošel poslední člověk. I já jsem byl tedy donucen veřejně si potřást rukou s hlavou politické policie. Choval se důstojně a taktně pominul všechny urážky, které jsem ještě nedávno předtím snášel na jeho hlavu.

I přesto jsem si pronikavě uvědomoval zvláštnost své pozice. Vedle mě stáli moji přátelé a dlouholetí kamarádi z vězení a ilegální Solidarity: Jacek Kuroń, Zbigniew Bujak, Władysław Frasyniuk... Uvědomoval jsem si, ze se odehrává jakási těžce definovatelná historická transformace. Chápal jsem ale jednu věc: demokratická opozice právě překračovala práh legality. Viděl jsem, jak se z kompromisu rodí historická šance pro mou zemi.