NEW YORK – Velký indický morální vůdce Móhandás Gándhí kdysi pronesl slavný výrok, že na zeměkouli je toho dost pro potřeby všech, ale ne dost pro hamižnost všech. Dnes je tento Gándhího postřeh vystaven takové zkoušce jako nikdy dříve.

Ve využívání zdrojů naráží svět na globální limity. Šoky pociťujeme každý den v podobě katastrofálních povodní, sucha a bouřek – a následného růstu cen na trhu. Náš osud nyní závisí na tom, zda budeme spolupracovat, nebo padneme za oběť sebezničující hamižnosti.

Limity globální ekonomiky jsou nové a pramení z bezprecedentní velikosti světové populace a bezprecedentního rozšíření hospodářského růstu téměř do celého světa. Na planetě dnes žije sedm miliard lidí oproti pouhým třem miliardám před půl stoletím. Průměrný příjem na obyvatele dnes činí 10 000 dolarů, přičemž bohatý svět dosahuje v průměru asi 40 000 dolarů a rozvojový svět kolem 4000 dolarů. To znamená, že světová ekonomika dnes dosahuje celkového ročního výkonu kolem 70 bilionů dolarů, zatímco v roce 1960 to bylo něco kolem 10 bilionů.

Čínská ekonomika roste tempem kolem 10% ročně. Indie roste téměř stejným tempem. Afrika, tento dlouho nejpomaleji rostoucí region světa, dnes zaznamenává průměrný růst HDP ve výši zhruba 5% ročně. Celkem rostou rozvojové země tempem asi 7% ročně a rozvinuté ekonomiky asi 2% ročně, výsledkem čehož je celosvětový průměr ve výši kolem 4,5%.

V mnoha ohledech jsou to velmi dobré zprávy. Rychlý hospodářský růst v rozvojových zemích pomáhá snižovat chudobu. Například v Číně se podíl obyvatel stižených extrémní chudobou snížil z více než poloviny populace před 30 lety na dnešních asi 10% nebo ještě méně.

Příběh o globálním růstu však má i druhou stránku, kterou musíme jasně pochopit. V situaci, kdy světová ekonomika roste o 4-5% ročně, je na nejlepší cestě zdvojnásobit svou velikost za necelých 20 let. Budeme-li extrapolovat dnešní růstové tempo, stane se současná sedmdesátibilionová světová ekonomika před rokem 2030 stočtyřicetibilionovou a do roku 2050 se její objem zvýší na 280 bilionů.

Pokud však dopustíme, aby převládla hamižnost, nedokáže naše planeta tento exponenciální hospodářský růst podporovat. Tíha světové ekonomiky už dnes drtí přírodu a rychle vyčerpává zásoby energetických zdrojů založených na fosilních palivech, které příroda vytvářela miliony let, přičemž výsledné klimatické změny vedou k obrovské nestabilitě v oblasti dešťových srážek, teplot a extrémních bouří.

Na trhu vidíme tyto tlaky každý den. Ceny ropy se zvýšily na více než 100 dolarů za barel, poněvadž Čína, Indie a další země dovážející ropu se připojují ke Spojeným státům v obrovské tahanici o nákup dodávek, zejména z Blízkého východu. Rovněž ceny potravin jsou na historických maximech, což přispívá k chudobě a politickému neklidu.

Na jedné straně je třeba uživit více osob, které mají v průměru vyšší kupní sílu. Na druhé straně ničí vlny veder, sucha, záplavy a další katastrofy vyvolané klimatickými změnami úrodu a snižují dodávky obilnin na světové trhy. V minulých měsících zasáhla obrovská sucha obilné regiony v Rusku a na Ukrajině, zatímco Brazílii a Austrálii postihly rozsáhlé záplavy; další sucho dnes ohrožuje „obilný pás“ v severní Číně.

Pod povrchem zůstává ukryto i něco dalšího, co je velmi nebezpečné. V mnoha lidnatých částech světa včetně obilných oblastí v severní Indii, severní Číně a na americkém Středozápadě využívají zemědělci k zavlažování plodin spodní vodu. Obrovské zvodně dodávající vodu k zavlažování se vyčerpávají. V určitých částech Indie klesá hladina spodní vody v posledních letech o několik metrů ročně. Některé hluboké studny se blíží vyčerpání a jejich salinita se bude zákonitě zvyšovat, neboť do zvodně prosakuje oceánská voda.

Pokud se nezměníme, je pohroma nevyhnutelná. A tím se opět dostáváme ke Gándhímu. Budou-li naše společnosti řízeny podle principu hamižnosti, kdy bohatí dělají vše pro to, aby zbohatli ještě víc, pak rostoucí krize zdrojů povede k rozšíření propasti mezi bohatými a chudými – a je docela možné, že také ke stále násilnějšímu boji o přežití.

Bohatí se budou snažit využít své moci k zabrání většího množství půdy, vody a energie pro sebe a mnozí z nich podpoří v nezbytném případě násilné prostředky, aby toho dosáhli. USA už dnes uskutečňují na Blízkém východě strategii militarizace v naivní naději, že takový přístup dokáže zajistit bezpečné dodávky energie. Soupeření o tyto dodávky se nyní stupňuje, neboť o stejný (vyčerpávající se) objem zdrojů se ucházejí také Čína, Indie a další země.

Analogické snahy o uchvácení moci se objevují rovněž v Africe. Vzestup cen potravin vede k záborům půdy, když mocní místní politici prodávají zahraničním investorům obrovské plochy zemědělské půdy a odsouvají stranou tradiční pozemková práva chudých malorolníků. Zahraniční investoři doufají, že prostřednictvím velkých mechanizovaných farem vytvoří produkci na export, přičemž místnímu obyvatelstvu zůstane jen málo nebo vůbec nic.

Ve všech nejvýznamnějších zemích – v USA, Velké Británii, Číně, Indii i jinde – se bohatí těší prudce rostoucím příjmům a sílící politické moci. Americkou ekonomiku ovládli miliardáři, ropný průmysl a další klíčové sektory. Tytéž trendy ohrožují také rozvíjející se ekonomiky, kde jsou na vzestupu bohatství a korupce.

Převládne-li hamižnost, pak motor hospodářského růstu vyčerpá naše zdroje, odstrčí chudé stranou a dožene nás do hluboké sociální, politické a ekonomické krize. Alternativou je cesta politické a sociální spolupráce, a to jak uvnitř jednotlivých zemí, tak i v mezinárodním měřítku. Zdrojů i prosperity bude dostatek, pokud převedeme naše ekonomiky na obnovitelné energetické zdroje, trvale udržitelné zemědělské postupy a rozumné zdaňování bohatých. Je to cesta vedoucí k prosperitě sdílené prostřednictvím zdokonalených technologií, politické spravedlnosti a etické uvědomělosti.