Současná diskuse kolem mezinárodní jednotky pro jižní Libanon se zaměřuje téměř výhradně na otázku, které země a organizace – NATO, Evropská unie, Organizace spojených národů – své jednotky dodají. Toto téma je samozřejmě důležité, ale skutečná otázka se týká změn, které musí Izrael uskutečnit výměnou za rozmístění této jednotky a převzetí rizika spojeného s podobnou misí.

Žádná mezinárodní jednotka nebude jednoduše chránit Izrael před raketami Hizballáhu, bude-li Izrael pokračovat ve své současné strategii. Nedávná vojenská eskalace v regionu je koneckonců přinejmenším zčásti způsobena právě jí. Umožní-li mezinárodní jednotka vládě Ehuda Olmerta dál prosazovat své plány, na země vysílající své vojáky do jednotky se bude nejen pohlížet tak, že dávají na izraelskou politiku razítko, ale zároveň budou vtaženy do jejího neúspěchu.

Kritizovat izraelskou strategii jako pomýlenou neznamená schvalovat počínání Hamásu či Hizballáhu nebo upírat Izraeli právo na sebeobranu. Smyslem je jen poukázat na to, co by mělo být zřejmé: úsilí Izraele nalézt jednostranné řešení svých bezpečnostních problémů – ať už okupací, stažením, či separací – selhalo.

Jednostranná okupace bez závazku vytvoření životaschopného palestinského státu vedla pouze k intifádě a sebevražedným atentátům. Jednostranné stažení z Gazy bez předchozího zřízení místní správy, která by udržovala pořádek, vedlo pouze k obnovené intervenci. A „bezpečnostní plot“, který měl umožnit jednostrannou separaci, možná zadrží sebevražedné atentátníky, ale ne moderní rakety, jaké v současnosti používá Hizballáh.

Jediným poučením, které zatím Izrael ze svých neúspěšných strategií podle všeho vyvodil, je přesvědčení, že musí použití jednostranné síly rozšířit a zintenzívnit: podniknout opětovnou invazi do Gazy, zničit Libanon a pohrozit Sýrii a potažmo Íránu, které mají podle náznaků izraelské vlády na rozpoutání poslední krize svůj podíl.

Stačí však jen trocha prozíravosti, abychom mohli předpovědět, že více síly nezajistí Izraeli více bezpečnosti. Politika bombardování civilistů ve snaze vyvinout nátlak na jejich vůdce, která zavání teroristickou úskočností, pouze posílí radikály a zvýší jejich podporu u obyvatel. Rozhodně nezakryje fakt, že Izrael vyčerpal svá jednostranná řešení.

Izrael zatím není ochoten tuto skutečnost akceptovat. Jeho představitelé místo toho doufají, že mohutná mezinárodní jednotka v jižním Libanonu zajistí ochranu severnímu Izraeli, takže oni pak budou mít volnou ruku k jednostranným krokům v Gaze a na západním břehu Jordánu, přičemž mezinárodní společenství ponese důsledky neúspěšného izraelského unilateralismu.

Připojit se za těchto podmínek k mezinárodní jednotce by bylo nezodpovědné. Země, které by do jednotky vyslaly vojáky, by budily dojem, že jednoznačně straní Izraeli, čímž by u izraelských protivníků pozbyly veškerou důvěryhodnost. Zároveň by riskovaly, že budou vtaženy do nových izraelských operací proti Hizballáhu a jeho přívržencům. A co je nejdůležitější, zřekly by se tím možná poslední příležitosti prosadit konsensuální mír.

Zřízení mezinárodní jednotky pro jižní Libanon a účast v ní proto musí být vázány na podmínku, že Izrael obnoví svůj závazek vůči „cestovní mapě“ a jednání s Palestinci o vytvoření životaschopného palestinského státu. S tímto cílem musí zahájit rozhovory s demokraticky zvolenými palestinskými představiteli. Jistě, taková jednání budou obtížná a nemusí vést k úspěchu. V době, kdy se izraelský unilateralismus znovu ukázal jako strategická slepá ulička, to však již nemůže sloužit jako argument proti diplomatickým jednáním.

Pouze Izrael, který bude projevovat vážně míněnou ochotu hledat bezpečnost v dohodě, nikoliv Izrael, který se snaží svévolně vnutit svou bezpečnost okolí, může být partnerem mezinárodnímu úsilí zajistit v Libanonu i jinde stabilitu. Některé země, v neposlední řadě USA, se pochopitelně postaví proti tomu, aby se stal takový obrat v izraelské politice podmínkou vytvoření mezinárodní jednotky – a je také možné, že se v NATO, EU nebo OSN nepodaří najít konsensus, případně se sice najde, ale Izrael se mu jednoduše odmítne podvolit.

Obě možnosti by byly dostatečným důvodem, proč tento projekt zcela opustit. Vytvoření mezinárodní jednotky pro jižní Libanon má smysl pouze jako investice do míru v oblasti, nikoliv jako přívěšek k současné izraelské strategii.