Pokud si někdo myslel, že NATO - toto nejúspěšnější vyjádření transatlantické solidarity - nalezlo po rozvratné irácké krizi novou soudržnost, pak by měl navštívit sídlo aliance. Jistě, istanbulský summit se na konci června blýskl pozlátkem harmonie a sídlo NATO jako obvykle zaměstnává samo sebe četnými schůzkami dnes již šestadvaceti národních delegací i bezpočtu výborů a chrlí hromady potištěného papíru. Něco podstatného tu však schází: duch NATO. Mnoho, ne-li většina členských zemí již nepokládá NATO za středobod svých národních zájmů.

Jak uvádí jeden vysoký představitel, aliance je jako staré a otlučené auto, které si člověk ponechá tak dlouho, dokud bude fungovat, ale jehož se zbaví, jakmile začnou být opravy příliš nákladné. Ono staré vozidlo se dá stále ještě upotřebit: vede přibližně 6 000 vojáků v Afghánistánu, zajišťuje křehkou bezpečnost v Kosovu a mohlo by - jak NATO v červnu rozhodlo - přijít k užitku při výcviku iráckých sil. Stále je příjemné mít NATO po ruce. Avšak s výjimkou těch, kteří se k němu teprve nedávno připojili, se jen málo vlád na obou stranách Atlantiku obává větší katastrofy v případě, že by začalo zlehka uvadat.

Právě toto, a nikoliv roztržka mezi hlavními spojenci ohledně války v Iráku, je příčinou hluboké krize, v níž se dnes nejstarší a nejúspěšnější aliance moderního světa nachází. Politické různice v otázce amerického dobrodružství v Iráku sice krizi zjitřily, ale zároveň zatemnily její skutečnou příčinu.

To vysvětluje, proč USA ani jejich evropští protivníci či stoupenci nikdy neusilovali o důkladnou diskusi o irácké operaci v Radě NATO, a to před válkou v Iráku, během ní ani po ní - uvědomovali si, že jejich stanoviska jsou již příliš odlišná, než aby se dala uvést v soulad. Z téhož důvodu se ani přes současné skromné úsilí aliance pomoci Spojeným státům při snaze o stabilizaci Iráku nepodaří slepit NATO zpátky.

Americká administrativa nyní požádala celé NATO o pomoc, což je v přímém protikladu k jejímu domýšlivému tvrzení před dvěma lety, že na NATO jako takovém již nezáleží; že koalici nebude od nynějška definovat členství v alianci, nýbrž určitá konkrétní vojenská mise. Pro většinu spojenců je však tento nový přístup pouze taktickým manévrem, známkou „yankeeovského" pragmatismu ve chvíli, kdy si to situace žádá, a nikoliv změnou názoru Bushovy administrativy, vedenou cílem přebudovat NATO v základní stavební kámen transatlantického partnerství.

Ani evropské vlády neprojevují podobnou touhu. Z komuniké ze summitu se staly skrovné, byť upovídané dokumenty. A i tam, kde se členské země angažují ve společné operaci, jako například v Afghánistánu, musí schopný nový generální tajemník NATO, někdejší ministr zahraničí Nizozemska Jaap de Hoop Scheffer, žadonit tu o několik vrtulníků, onde o pár stovek mužů navíc jako manažer zbídačelého fotbalového svazu, který se snaží sestavit tým.

Krize důvěry a soudržnosti NATO má kořeny v konci studené války, nikoliv v turbulencích války irácké. Aliance si může za posledních 15 let přičíst k dobru důležité úspěchy: svým rozšířením na 26 členů, což je téměř dvojnásobek počtu z období studené války, pomohla stabilizovat Evropu, udržela pod kontrolou balkánský konflikt, a dokonce přijala roli v mimoevropských bezpečnostních misích, jako je Afghánistán. NATO ovšem neobstálo v nejdůležitější zkoušce, totiž při zajišťování, aby jeho členové i nadále pokládali jeho úspěch za nezbytnou součást vlastních zájmů.

Skutečnost, že tak již nečiní, je hluboce znepokojivá. Neodráží se přitom ani tak v nedostatcích této organizace, jako spíše v krátkozrakosti jejích členských zemí. Jistě, jejich ochrana před vojenským útokem již v současnosti není v sázce. NATO je ovšem něčím více než pouhým obranným uskupením.

Více než kterákoliv jiná instituce ztělesňuje NATO atlantickou soudržnost, jež nadále zůstává nezbytnou podmínkou jakéhokoliv západního úsilí o prosazení jistého stupně mezinárodního pořádku. NATO spojuje Evropu s nejmocnější zemí na světě a unikátním způsobem poutá Spojené státy ke společné proceduře vzájemné konzultace a kooperace. Navíc jde o jedinou instituci schopnou organizovat mezinárodní vojenské operace pro řadu úkolů spojených se zajišťováním stability, které před ní leží.

Evropské vlády jsou proto ztřeštěné, když alianci nepodporují. Sledovat její skomírání je přinejlepším lehkovážné a přinejhorším nebezpečné. Namísto svalování viny na Bushovu administrativu a upírání nadějí na změnu vlády v USA musí evropské členské země znovu učinit z NATO předmět svého zájmu. To neznamená ustupovat každému americkému stanovisku a vrtochu nebo se zříkat úsilí o posílení evropské obranné spolupráce. Znamená to podnikat takové kroky, aby se NATO znovu stalo místem, kde budou obě strany Atlantiku dospívat ke společnému postupu vůči hrozbám tohoto světa.

Když je však tato otázka nadnesena, většina evropských vlád bohužel jen pokrčí rameny. Tato nebezpečná lhostejnost je nejzávažnějším příznakem současné krize NATO.