Prezidentu Bushovi, který nás přijel přivítat v NATO, provolávaly v Bukurešti slávu stovky tisíc Rumunů. Mysleli jsme to upřímně. Stejně upřímně, jako jsme provolávali slávu Nicolae Ceauşescovi - když mluvil i když byl popraven. Provolávat slávu umíme dobře. Už ne tak dobře vždy chápeme, proč slávu provoláváme. Naše čerstvé členství v NATO zní dobře, ale nevíme vlastně ani proč.

V roce 1998 navštívil tehdejší rumunský premiér Radu Vasile Izrael. Projevil zde zájem o izraelské vojenské vrtulníky. Prezident Izraele Ezer Weizmann, bývalý pilot, mu na to řekl: "To musíte mít ale obrovského nepřítele, když potřebujete tyhle vrtulníky. Kdo je to?" "Ale kdeže," odpověděl mu Vasile, "se sousedy žádný spor nemáme... naše hranice jsou bezpečné. Ale potřebujeme moderní leteckou sílu... Abychom se mohli dostat do NATO." "Aha," na to Weizmann, "takže vy žádné nepřátele nemáte. Ale nebojte - NATO už pro vás nějaké najde!"

Většina Rumunů vnímá naše členství v NATO jako obrovské národní vítězství, ale přesto se sem tam někdo pozastaví nad tím, jestli na Weizmannově žertu nebylo náhodou něco pravdy. Je-li totiž důvodem ke vstupu do vojenské aliance pocit ohrožení, je vstup do NATO nesmysl. Je to vůbec poprvé v dějinách Rumunska, kdy se země nemá čeho obávat. "Odvěký nepřítel" Rusko se dnes zdá daleko a svých vlastních problémů má více než dost. Druhý "odvěký nepřítel" Maďarsko je teď náš spojenec v NATO; vztahy s Ukrajinou jsou sice nedobré, ale mírové. Bulharsko je pak příliš malé na to, aby na něm vůbec záleželo, a války v Jugoslávii už skončily.

Naše země však přesto musí rok od roku zvyšovat své vojenské výdaje, aby se mohla přiblížit ke standardům vyžadovaným od členů Aliance. Pro ekonomiku, jejíž nedávný ekonomický růst je sice reálný, ale labilní, to bude velmi těžké. Na rozdíl od členství v Evropské unii, díky kterému se země dostane k významným rozvojovým zdrojům, znamená členství v NATO pouze oběti. Vzhledem k chudobě Rumunska se zvýšení výdajů na vojenská zařízení jeví jako nezodpovědnost.

Ačkoli 73 procent Rumunů souhlasí s členstvím země v NATO, s účastí Rumunska ve válce proti Iráku už souhlasí méně než 20 procent. Nehledě na rozkolísanost těchto postojů je jedno jisté: jsou široce rozšířené a nelze je ignorovat, poněvadž svědčí o tom, že Rumuni NATO vnímají jako ochranný deštník, ne jako něco, do čeho by měli sami nějak přispívat.

Problémy bezpečnosti Rumunska nejsou vnější, ale vnitřní, neboť nepřítelem Rumunska jakožto země se stabilní, demokraticko-liberální vládou je sám rumunský národ. Demokracie zde existuje, je to však křehká demokracie. Příliš mnoho diktátorských režimů navyklo Rumuny k poslušnosti, porobě a nezodpovědnosti. Vláda sociálně demokratické strany PSD je sice účinná, ale je s ní spojován znepokojivý objem korupce, neprůhlednosti a zneužívání moci k ovlivňování soudů. Druhá největší strana - Strana Velkého Rumunska - je napůl fašistická, xenofobií a antisemitská; její vůdce, populistický radikál, získal v loňských volbách 22 procent hlasů voličů.

Může této situaci NATO nějak pomoci? Přímo nemůže udělat nic, avšak nepřímo svede hodně. NATO už není jen vojenská aliance. Je to vojenskopolitická aliance, která v nových členských i kandidátských zemích stanovuje demokratické normy.

Tyto normy nemůže žádná rumunská vláda brát na lehkou váhu. Vůdci tak brutálního ražení jako ukrajinský prezident Kučma nebo běloruský prezident Lukašenko jsou dnes v Rumunsku takřka nepředstavitelní. Členství v NATO navíc znamená, že rumunské vojenské a zpravodajské složky už spadají pod velení a kontrolu NATO (to jest USA), takže jakýmkoli pokusům o převrat nebo vyvolání roztržek mezi Rumuny a početnou maďarskou menšinou lze předem zabránit.

Čím úžeji je země jako Rumunsko svázána k demokratickému světu, tím menší je pravděpodobnost, že v ní dojde k dramatickým sociálním či politickým nepokojům nebo k oslabení jejího demokratického systému. NATO pevně stanovuje hranice toho, co si místní politické špičky mohou dovolit. Jistě, NATO nedokáže demokracii uchránit samo a pro spoustu našich sociálních a politických neduhů není všelékem. Může však (a během přístupových jednání tak učinilo) působit jako podnět k tomu, aby se vlády a politické strany chovaly odpovědně a aby se řídily zákony.

To je důležitý aspekt celé věci, neboť v minulosti, kdy byly rumunské politické elity až příliš nezávislé nebo dokonce fakticky držely celý stát ve svých rukou, rády toho zneužívaly. Ceauşescova vláda je toho důkazem. "Manévrovací prostor", který si vybojoval na Varšavské smlouvě s podporou Západu rumunskému lidu žádný užitek nepřinesl, zvětšil jen příležitosti pro svévoli Ceauşescova klanu a jeho kumpánů, která většině národa přinesla peklo. Maďaři, Poláci a Bulhaři, jejichž vlády byly mnohem více závislé na Sovětech, se tak měli poměrně lépe.

Pro Rumunsko tedy není důležité to, že se stává členem NATO coby vojenské aliance. Důležitá je integrace Rumunska do silné mezinárodní organizace, která potlačí jeho suverenitu. Vstup do NATO představuje formální uznání, že Rumunsko (stejně jako Bulharsko, Maďarsko či Polsko) se vzdává nároku na neomezenou suverenitu a s tím spojených snů o slávě. V minulosti takové sny přinesly vždy jen zaostalost, diktaturu, nacionalismus a nevýslovné utrpení. Rozprášení takového snu je zárukou, že politickými nočními můrami už trpět nebudeme.