BONN – Průlomová studie zveřejněná loni v listopadu odhalila, že činnost pouhých devadesáti producentů uhlí, ropy, plynu a cementu – přezdívaných „uhlíkoví obři“ – vyústila v 63 % všech emisí CO2 od nástupu průmyslové revoluce.
Zpráva byla zveřejněna jen několik týdnů poté, co se oblastí kolem Taclobanu na Filipínách prohnal tajfun Haiyan (místně zvaný Yolanda). Při bezprecedentní rychlosti větru dosahující 315 kilometrů za hodinu bouře zabila 6300 lidí, čtyřem milionům dalších vzala domov a způsobila škody přesahující dvě miliardy dolarů.
Haiyan a jeho pustošení se staly bojovým pokřikem delegátů následné konference OSN o změně klimatu ve Varšavě. Zareagovali dohodou na zřízení mezinárodního mechanismu k řešení „ztrát a škod“ spojených se změnou klimatu, který se má uplatnit v zemích, jež se nedokážou přizpůsobit nejhorším účinkům globálního oteplování ani se před nimi chránit.
Ti, kdo jsou změnou klimatu ohroženi nejvíc, jsou často nejméně odpovědní za její příčiny a mají nejméně prostředků, aby se vypořádali s jejími následky. Srovnejme si to s uhlíkovými obry, kteří na fosilních palivech, hlavní příčině změny klimatu, vydělali obrovské jmění. Úhrn zisků pouhých čtyř obrů – Chevron, ExxonMobil, BP a Shell – v roce 2013 přesáhl 94 miliard dolarů. Tak kolosální výnosnost byla možná jen proto, že tyto společnosti externalizují největší náklady svých produktů – devastaci klimatu, doléhající na chudé a zranitelné.
Zdá se tudíž jedině spravedlivé a rozumné, aby všechny subjekty v oblasti fosilních paliv, zejména však uhlíkoví obři, odváděly poplatek za produkovanou tunu uhlí, barel ropy či krychlový metr plynu do nového Mezinárodního mechanismu ztrát a škod, který by pomáhal financovat snahy o řešení nejhorších dopadů změny klimatu. Vzhledem k tomu, že dnešní účinky změny klimatu jsou důsledkem dřívějších emisí, uhlíkoví obři by měli zaplatit také historickou taxu.
Kdyby se tyto poplatky pro začátek stanovily na relativně nízké dva dolary za tunu uhlíku, odvody by mohly přinést 50 miliard dolarů ročně, přesto by se sazba měla každoročně zvyšovat. Z těchto výnosů by se mohly podporovat snahy zranitelných zemí vypracovat dlouhodobé plány na řešení změny klimatu a financovat pilotní projekty zaměřené na minimalizaci ztrát a škod, sdílení informací a šíření osvědčených postupů. Mohly by se z nich zaplatit monitoring a předpovědi projevů extrémního počasí s pomalým nástupem, které by úřadům i veřejnosti umožnily účinněji se připravit na blížící se katastrofu. Konečně by se z těchto peněz mohly uhradit prémie za riziko ze ztrát a škod u pojistných smluv jednotlivců, místních samospráv, států, regionů a mezinárodních uskupení.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Odvody by od uhlíkových obrů vybíraly vlády, nejspíš při výběru poplatků a dalších úhrad souvisejících s těžbou, a peníze by ukládaly do mezinárodního mechanismu. Pokud by se nové taxy přidaly ke stávajícím poplatkům, upevnilo by to cenový signál motivující k posunu od fosilních paliv k obnovitelným zdrojům.
Poplatek z fosilních paliv by byl plně v souladu s normami zavedenými Rámcovou smlouvou OSN o změně klimatu a s principy mezinárodního práva stanovujícími, že „znečišťovatel platí“ a že „škodám se předchází,“ z nichž plyne požadavek, aby organizace platily za újmy, které způsobí. Takové uspořádání by ostatně bylo podobné už existujícím režimům, například těm, které se uplatní při úhradách kompenzací za ropné skvrny či nukleární poškození.
Úhrada nákladů souvisejících se způsobenými škodami je sice nutná, ale zdaleka nestačí. Vždyť kompenzační poplatek by neměl znamenat, že si uhlíkoví obři v zásadě kupují právo znečišťovat. Musíme také usilovat o to, aby nejzranitelnějším lidem (a nám samotným) přestala být působena újma. Až se v roce 2015 vlády světa sejdou v Paříži na konferenci OSN o změně klimatu, musí se domluvit na způsobech jak postupně do poloviny století odbourávat emise skleníkových plynů a přestat spalovat fosilní paliva. Chceme-li předejít katastrofální změně klimatu, podle iniciativy Carbon Tracker musí 80 % zásob fosilních paliv zůstat v zemi.
Už při dnešní „nízké“ úrovni změny klimatu je zkáza až příliš reálná. Jako skutečnou ji zažívají filipínští občané, kteří truchlí nad svými blízkými a snaží se vzkřísit své domovy a životy, obyvatelé ostrovů v Tichomoří, kteří pěstují plodiny v nádobách, dováží pitnou vodu a stavějí pobřežní hráze, jimiž své ostrovy chrání před pronikajícím oceánem, i hladoví zemědělci v Sahelu. Vkrádá se přitom do reality života milionů dalších zranitelných lidí po celé planetě.
Tito lidé si zaslouží podporu světa – nejen morální, ale opravdovou pomoc v podobě účinných a řádně finančně zajištěných mechanismů nastavených tak, aby strastem, které jim působí dřívější i současná industrializace, předcházely nebo je alespoň zmírňovaly. Nadešel čas, aby uhlíkoví obři začali splácet své dluhy.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
When comparing Ukraine’s situation in 2024 to Europe’s in 1941, Russia’s defeat seems entirely possible. But it will require the West, and the US in particular, to put aside domestic political squabbles and muster the political will to provide Ukraine with consistent and robust military and financial assistance.
compare Russia's full-scale invasion to World War II and see reason to hope – as long as aid keeps flowing.
Current debates about Israeli policy are rife with double standards, leading to absurd decisions like Germany’s recent cancellation of a pro-Palestinian gathering. By quashing legitimate speech and assembly, an Israel-aligned establishment risks inciting precisely the kind of anti-Semitism that it wants to prevent.
worries that the double standards applied on Israel’s behalf will lead to an anti-Semitic backlash.
BONN – Průlomová studie zveřejněná loni v listopadu odhalila, že činnost pouhých devadesáti producentů uhlí, ropy, plynu a cementu – přezdívaných „uhlíkoví obři“ – vyústila v 63 % všech emisí CO2 od nástupu průmyslové revoluce.
Zpráva byla zveřejněna jen několik týdnů poté, co se oblastí kolem Taclobanu na Filipínách prohnal tajfun Haiyan (místně zvaný Yolanda). Při bezprecedentní rychlosti větru dosahující 315 kilometrů za hodinu bouře zabila 6300 lidí, čtyřem milionům dalších vzala domov a způsobila škody přesahující dvě miliardy dolarů.
Haiyan a jeho pustošení se staly bojovým pokřikem delegátů následné konference OSN o změně klimatu ve Varšavě. Zareagovali dohodou na zřízení mezinárodního mechanismu k řešení „ztrát a škod“ spojených se změnou klimatu, který se má uplatnit v zemích, jež se nedokážou přizpůsobit nejhorším účinkům globálního oteplování ani se před nimi chránit.
Ti, kdo jsou změnou klimatu ohroženi nejvíc, jsou často nejméně odpovědní za její příčiny a mají nejméně prostředků, aby se vypořádali s jejími následky. Srovnejme si to s uhlíkovými obry, kteří na fosilních palivech, hlavní příčině změny klimatu, vydělali obrovské jmění. Úhrn zisků pouhých čtyř obrů – Chevron, ExxonMobil, BP a Shell – v roce 2013 přesáhl 94 miliard dolarů. Tak kolosální výnosnost byla možná jen proto, že tyto společnosti externalizují největší náklady svých produktů – devastaci klimatu, doléhající na chudé a zranitelné.
Zdá se tudíž jedině spravedlivé a rozumné, aby všechny subjekty v oblasti fosilních paliv, zejména však uhlíkoví obři, odváděly poplatek za produkovanou tunu uhlí, barel ropy či krychlový metr plynu do nového Mezinárodního mechanismu ztrát a škod, který by pomáhal financovat snahy o řešení nejhorších dopadů změny klimatu. Vzhledem k tomu, že dnešní účinky změny klimatu jsou důsledkem dřívějších emisí, uhlíkoví obři by měli zaplatit také historickou taxu.
Kdyby se tyto poplatky pro začátek stanovily na relativně nízké dva dolary za tunu uhlíku, odvody by mohly přinést 50 miliard dolarů ročně, přesto by se sazba měla každoročně zvyšovat. Z těchto výnosů by se mohly podporovat snahy zranitelných zemí vypracovat dlouhodobé plány na řešení změny klimatu a financovat pilotní projekty zaměřené na minimalizaci ztrát a škod, sdílení informací a šíření osvědčených postupů. Mohly by se z nich zaplatit monitoring a předpovědi projevů extrémního počasí s pomalým nástupem, které by úřadům i veřejnosti umožnily účinněji se připravit na blížící se katastrofu. Konečně by se z těchto peněz mohly uhradit prémie za riziko ze ztrát a škod u pojistných smluv jednotlivců, místních samospráv, států, regionů a mezinárodních uskupení.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Odvody by od uhlíkových obrů vybíraly vlády, nejspíš při výběru poplatků a dalších úhrad souvisejících s těžbou, a peníze by ukládaly do mezinárodního mechanismu. Pokud by se nové taxy přidaly ke stávajícím poplatkům, upevnilo by to cenový signál motivující k posunu od fosilních paliv k obnovitelným zdrojům.
Poplatek z fosilních paliv by byl plně v souladu s normami zavedenými Rámcovou smlouvou OSN o změně klimatu a s principy mezinárodního práva stanovujícími, že „znečišťovatel platí“ a že „škodám se předchází,“ z nichž plyne požadavek, aby organizace platily za újmy, které způsobí. Takové uspořádání by ostatně bylo podobné už existujícím režimům, například těm, které se uplatní při úhradách kompenzací za ropné skvrny či nukleární poškození.
Úhrada nákladů souvisejících se způsobenými škodami je sice nutná, ale zdaleka nestačí. Vždyť kompenzační poplatek by neměl znamenat, že si uhlíkoví obři v zásadě kupují právo znečišťovat. Musíme také usilovat o to, aby nejzranitelnějším lidem (a nám samotným) přestala být působena újma. Až se v roce 2015 vlády světa sejdou v Paříži na konferenci OSN o změně klimatu, musí se domluvit na způsobech jak postupně do poloviny století odbourávat emise skleníkových plynů a přestat spalovat fosilní paliva. Chceme-li předejít katastrofální změně klimatu, podle iniciativy Carbon Tracker musí 80 % zásob fosilních paliv zůstat v zemi.
Už při dnešní „nízké“ úrovni změny klimatu je zkáza až příliš reálná. Jako skutečnou ji zažívají filipínští občané, kteří truchlí nad svými blízkými a snaží se vzkřísit své domovy a životy, obyvatelé ostrovů v Tichomoří, kteří pěstují plodiny v nádobách, dováží pitnou vodu a stavějí pobřežní hráze, jimiž své ostrovy chrání před pronikajícím oceánem, i hladoví zemědělci v Sahelu. Vkrádá se přitom do reality života milionů dalších zranitelných lidí po celé planetě.
Tito lidé si zaslouží podporu světa – nejen morální, ale opravdovou pomoc v podobě účinných a řádně finančně zajištěných mechanismů nastavených tak, aby strastem, které jim působí dřívější i současná industrializace, předcházely nebo je alespoň zmírňovaly. Nadešel čas, aby uhlíkoví obři začali splácet své dluhy.