Rezignace pákistánského prezidenta Parvíze Mušarafa představuje konec jedné zajímavé kuriozity subkontinentální politiky: víc než čtyři roky měl Pákistán prezidenta narozeného v Indii, zatímco Indie měla ministerského předsedu (Manmóhana Singha) narozeného v Pákistánu. Jelikož rozdělení obou zemí trvá už šest desítek let, tato anomálie se zřejmě nezopakuje. To však není jediný důvod, proč Indové přijímají Mušarafův odchod se smíšenými pocity.

Mušarafa bylo snadné přes hranici nesnášet. Vždyť na nejvyšší místo v ozbrojených složkách vyšplhal přes ramena islamistických složek pákistánské armády, které se (v někdejším značně anglofilském důstojnickém sboru, vycvičeném Brity a Američany) prosadily během desetileté vlády fundamentalistického vojenského vůdce generála Muhammada Zijáula Haka.

Ačkoliv Mušaraf dával najevo svou městskou image, měl rád skotskou a obdivoval Turecko, nepatřil k pákistánským sekularistům, k nimž tak vzhlížejí indičtí liberálové. Naopak, pěstoval si pověst zastánce tvrdé protiindické linie. Skutečnost, že jeho rodina po rozdělení země prchla z Indie, u něj navíc vyvolávala pocit křivdy: všeobecně se říkalo, že vztahy s Indií považoval za sled příležitostí k pomstě za to, co jeho rodina vytrpěla během uprchlického pozdvižení v roce 1947.

Jako náčelník armádního štábu Mušaraf řídil roku 1999 katastrofickou invazi do Kargilu, kdy Pákistán podloudně vyslal své vojáky za linie příměří, aby obsadili strategicky významné kopce shlížející na klíčovou indickou silnici. Indické tajné služby zaznamenaly, jak se Mušaraf tímto činem během návštěvy Pekingu vychloubal na nechráněné telefonní lince. Poněvadž invaze byla prokazatelně nezákonná a provokativní, Pákistán popřel, že by se jí účastnili řádní vojáci, což v důsledku vedlo k tomu, že když byli s velkými ztrátami na obou stranách odraženi, Mušaraf odmítl převzít těla svých vojáků. V indicko-pákistánských vztazích to byl nejhlubší propad a nikdo v Dillí už nikdy nebyl ochoten Mušarafovi znovu věřit.

Během několika měsíců ovšem Mušaraf provedl puč proti smolaři Navázi Šarífovi a rok nato se prohlásil prezidentem, což byl titul, který měl upevnit jeho význam, když v červenci 2001 zavítal do Indie kvůli mírovým rozhovorům. Mušaraf se ale dostal k moci jako patron džihádistů, jimž jeho armáda zajišťovala ke vpádům na indické území finance, výzbroj i výcvik, a málokdo v Novém Dillí se domníval, že s takto dvojakým mužem by bylo možné dosáhnout opravdového míru.

Pak přišlo 11. září a pod intenzivním tlakem ze Spojených států, aby podpořil americkou odvetu v Afghánistánu, anebo čelil důsledkům, byl přinucen se svých chráněnců zříct. Tálibán, pod jehož vládou našel Usáma bin Ládin bezpečné útočiště, vytvořila (a v rozhodujících bojích vedla) pákistánská vojenská tajná služba ISI. Aby zachoval spojenectví své země s jedinou světovou supervelmocí (a největším dárcem Pákistánu), Mušaraf tedy musel zradit své věrné.

Přinejmenším dva roky se ale Mušaraf pokoušel skloubit obojí a na příkaz Ameriky tvrdě zasahoval proti islamistům na západní hranici Pákistánu s Afghánistánem a zároveň je podporoval na východní hranici s Indií. Pákistánem sponzorovaný džihádistický útok na indický parlament v prosinci 2001 téměř vyprovokoval úplnou válku.

Tato dvojí hra se ale ukázala jako neudržitelná: islamisté měli oproti svému tehdy rozpolcenému ochránci menší pochopení pro důmyslné odlišování jednoho typu nepřátel od jiného. Výsledkem byly dva pokusy o atentát na Mušarafa v prosinci 2003. Jestliže předtím Mušaraf nebyl ochoten se k jedné ze stran přiklonit, pokusy o jeho zabití mu nakonec ukázaly, na čí straně musí stát.

Od té doby se zdálo, že se Mušaraf nefalšovaně snažil došlápnout si na frankensteinovskou zrůdu, již si dříve vydržoval jako nástroj pákistánské politiky. Zhruba čtyři roky zosobňoval to nejlepší, v co Západ a Indie mohou u pákistánského lídra doufat – vůdce s vojenskou autoritou, jenž byl podle všeho přesvědčen, že jeho vlastní přežití i zájmy jeho státu vyžadují nemilosrdný zásah proti terorismu. „Nikdy jsem si nemyslel, že bych něco takového prohlásil,“ řekl mi význačný představitel národní bezpečnosti v Novém Dillí, „ale Parvíz Mušaraf…je možná největší indickou nadějí na mír s Pákistánem.“

Nemohlo to trvat navěky. První problémy vzešly z „federálně spravovaných kmenových území“ v západním Pákistánu, kde neplatí zákony. Mušaraf se z touhy za každou cenu se vyhnout vojenskému zásahu, který by mohl vyvolat vzpouru proti jeho silám, pokusil získat si víc politického prostoru tím, že uzavíral dohody s povstaleckými vůdci na kmenových územích a podepisoval mírové dohody právě s těmi náčelníky, které jeho armáda měla pronásledovat.

Vnitrostátní těžkosti se mezitím zjitřovaly. Jak v Pákistánu houstly vůči Mušarafovi nepřátelské nálady a represivní opatření namířená proti justici a tisku čím dál víc srážela jeho podporu v řadách inteligence, moc mu začala vyklouzávat z rukou. Snaha uzavřít dohodu s Bénazír Bhuttovou byla posledním pokusem udržet se u moci skrze volbu civilního lídra přijatelného pro veřejnost (a pro Západ). Atentát na Bhuttovou provedený islamistickými silami tuto možnost zablokoval. Mušarafova vyčerpaná autorita mu ubrala na akceschopnosti, ba i na užitečnosti: na afghánské hranici Pákistánu znovu našel síly Tálibán a Mušarafově vlastní službě ISI byla dokázána spojitost s bombovým útokem na indické velvyslanectví v Kábulu.

V létě roku 2008 Západ i Indie čelily tomu, že Pákistán opět sevřel chaos, jeho pohraniční oblasti byly v islamistických rukou a ISI se vymkla kontrole zvolené civilní vlády. Vyhlídky na zhroucení účinné vládní moci v Pákistánu jsou značné a důsledky by byly děsivé. Mušaraf s tím však už v době, kdy rezignoval, nebyl s to nic udělat.