WEEKLY SERIES

INTERNATIONAL ECONOMICS

STRATEGIC SPOTLIGHT

GLOBAL FINANCE

ECONOMICS OF DEVELOPMENT

ECONOMIC AND REGULATORY POLICY

ECONOMIC HISTORY

ECONOMIC PERSPECTIVES

PUBLIC INTELLECTUALS

GLOBAL OUTLOOK

REGIONAL EYE

SPECIAL SERIES

PROJECT SYNDICATE

The Worldly Philosophers

Setkání neoliberalismu s neokonfucianismem

English Spanish Russian French German Czech Chinese Arabic

2005-06-20

Od dob průmyslové revoluce světu dominuje Západ. Dnes se zdá, že tuto převahu ohrožují východoasijští dědicové konfucianismu, ideologie soudržnosti státu par excellence .

Stovky let vštěpování konfucianismu byly pro vzestup východoasijských hyper-růstových ekonomik stejně důležité jako souvislost protestantismu a rozmachu kapitalismu na Západě. Zásady konfucianismu pro většinu Východoasijců v postkonfuciánském světě stále představují niterní kompas, stejně jako biblická přikázání v postnáboženském věku přetrvávají coby normy Západu.

Stěžejní esence konfucianismu se jen málo změnila od dob, kdy Konfuciovi učedníci zaznamenali jeho aforismy celou generaci před Sokratem. Vskutku, konfucianismus se stal oficiální ideologií čínského státu dvě století před narozením Krista.

Konfucianismus byl v zásadě filozofickým ospravedlněním vlády shovívavého úřednictva podřízeného ctnostnému vladaři. Mravnost byla zárukou souladu mezi člověkem a přírodou, stejně jako poslušnosti uvnitř rozvrstvené společnosti. Jak praví jeden konfuciánský klasik: Vlastnictví ctností dá vládci lid. Vlastnictví lidí mu dá území. Vlastnictví území mu dá bohatství. Vlastnictví bohatství mu zajistí prostředky k výdajům. Kořenem je mravnost; bohatství je výsledkem.

V průběhu neokonfuciánské renesance jedenáctého a dvanáctého století byla doplněna metafyzická dimenze, aby se zaplnila mezera odhalená vpády buddhismu do Číny. Od té doby dobrý konfucián mohl s klidným svědomím pohrdat buddhistickým zříkáním se světa. Tato nová formulace zásadních pouček v Číně a v sousedních zemích konfucianismu znovu vydobyla prvenství, jež zůstalo celých 700 let nezpochybněno.

Neokonfucianismus poskytoval základní ideologii státům sousedícím s Čínou a tuto zemi obdivujícím – Japonsku, Koreji a Vietnamu – až do příchodu Západu. Jeho zásady velice vyhovovaly usazeným, kultivovaným agrárním civilizacím východní Asie z doby před začátkem 19. století, neboť proplétaly společnost a politické zřízení způsobem vypočteným tak, aby podporoval stabilitu a řád.

Konečnou zárukou harmonie byla vládcova spravedlnost, jež mu dovolovala požívat „mandátu nebes“; lidé měli právo, ba povinnost vzepřít se tyranovi. Avšak třebaže etický základ neokonfucianismu byl zásadní, Číňané taktéž chápali potřebu morálně motivovaného úřednictva, a proto v sedmém století vypilovali světově první systém zkoušek pro výběr úředníků, kde jako osnovy figuroval konfuciánský kánon.

Samozřejmě, neokonfuciánský systém nebyl imunní vůči lidským choutkám. Mnozí konfuciánští císaři byli brutální. Přesto bylo dosaženo stability. V Číně od roku 1368 do konce imperiální éry v roce 1911 došlo jen jedinkrát ke změně dynastie. Šógunové rodu Tokugawa, již dokončili znovusjednocení Japonska v roce 1600, zůstali u moci po více než dvě a půl století. V Koreji vládla dynastie Ji od roku 1382 až do japonského záboru v roce 1910. Pravidelné občanské střety a vzpoury sice nevymizely, ale pouze ve Vietnamu byla dlouhá vláda dynastie pláštíkem pro neutuchající bratrovražedné války.

Tak jako šťastné a bezpečné dětství, konfuciánská civilizace dodala svým příslušníkům sebedůvěru, s níž se dokáží vyrovnat s výzvou Západu. Vzhledem k tomu, že konfucianismus byl v podstatě agnostickou ideologií, zabývající se organizací viditelného světa, postkonfuciáni pocítili jen málo z duchovního hněvu, jenž prostoupil hinduisty, muslimy i křesťany při střetu s „materialismem“ průmyslové společnosti.

Konfuciánská občanská kultura také zajistila základy pro dlouhou historii úspěšné samosprávy. Východoasijci do moderního světa národních států vstoupili v sebevědomě samostatných sekulárních útvarech. Naproti tomu indický subkontinent, se dvěma velkými náboženstvími a tuctem hlavních jazykových skupin, v moderních dobách sjednotila pouze britská nadvláda.

Klíčem k úspěchu postkonfuciánských států jsou aplikované znalosti. Konfuciánští literáti, vyhýbající se manuální práci, si sice nechávali narůst dlouhé nehty, ale nikdy neprojevovali antipatii vůči světu každodenních událostí. Čínským mýtem o úspěchu byl příběh nadaného rolnického synka, kolem něhož se sešla celá ves, aby jej vzdělala, a jehož úspěch vyústil v povýšení všech, kdo mu na cestě do státní správy pomohli.

Stát a rodina byly ideálně zrcadlovými obrazy. Císař byl nejvyšší hlavou rodiny, jehož shovívavou vládu opláceli svou poslušností ministři i poddaní, zatímco rodinné příslušníky vázaly patřičné hierarchické vztahy. Rodiny a národy, jež byly společně poslušné, zůstávaly pospolu.

Využít výhod proměny státu v makrokosmos rodiny dokázalo Japonsko v období Meidži. Císařské nařízení v roce 1890 nastínilo cíle vzdělávání: konfuciánské koncepce věrnosti, poslušnosti a synovské úcty se měly přesunout z rodiny na národ. Zhruba v tutéž dobu čínský učenec Jen Fu – jehož překlady Adama Smithe, Johna Stuarta Milla, Herberta Spencera a Montesquieua četl dokonce mladý Mao – také došel k závěru, že synovská úcta napomáhá uvyklosti na ukázněnou podřízenost úřední moci, již by bylo možno uplatnit ve výrobním podniku i v politickém zřízení.

Během uplynulého století si postkonfuciánské státy přivykly na pluralistický svět teoreticky rovnoprávných národních států. Není však snadné odhadnout, jak hluboko se toto přizpůsobení vrylo. Bude-li se na Západ pohlížet tak, že si chce udržet vedoucí pozici, jíž se před 200 lety zmocnil industrializací, a že tedy chce postkonfuciánům upřít plody jejich dynamismu natrvalo, obzvlášť Číňané usoudí, že pluralismus je nesmysl a že světonázor Západu vlastně kopíruje jejich vlastní tradiční náhled.

Dnešní obchodní a měnové bitvy by se pak proměnily v Kulturkampf. Za několik desítek let, až čínské hospodářství co do velikosti srovná krok s americkým, bude těžké určit vítěze. Pro Západ bude lepší, když uzná rovnost teď hned – a bude usilovat o její udržení.

Kenneth Murphy je v současnosti předním vědeckým pracovníkem programu Kolegium Smolného na Univerzitě v Sankt Peterburgu. Jeho poslední kniha se jmenuje Neklidný Vietnam: Cesta za mizejícím světem Indočíny.

You might also like to read more from or return to our home page.

Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.
English Spanish Russian French German Czech Chinese Arabic

You must be logged in to post or reply to a comment.
Please log in or sign up for a free account.



AUTHOR INFO

Kenneth Murphy's latest book is Unquiet Vietnam: A Journey to the Vanishing World of Indochina (Gibson Square Books, London). He is currently a senior fellow of Smolny Collegium, Saint Petersburg University, Russia.