Naše globální potřeba energetické spolehlivosti nás k sobě váže stejně jistě jako globální síť, která ji zajišťuje; selhání v jedné části naší sítě bude mít zákonitě dopad na všechny. Lokální zájmy a přetrvávající konflikty, které obkročmo sedí na našich sítích, a to včetně zatím nevyřešené otázky dodávek ruského plynu na Ukrajinu a do Evropy, znovu vyvolaly strašáka využívání energie jako zbraně za účelem získání politické páky. Otázka energetické bezpečnosti figurovuje na prvním místě agendy během setkání skupiny G8, které v Petrohradu hostí prezident Vladimir Putin. Členové G8 správně identifikovali klíčovou ekonomickou otázku, totiž vzájemnou závislost v energetické oblasti, a nyní je čas na soustředěné multilaterální angažmá v této otázce.

Zdá se, že pro některé země, jimž se dostalo požehnání v podobě obrovských zásob ropy a zemního plynu, je využívání vývozu energie k odměňování přátel a trestání protivníků lákavou možností. Dnes je však pravděpodobnější, že se tato politika ukáže jako rozvratná pro přítele i protivníka a zároveň zničující pro země, které tomuto pokušení podléhají. Energetická embarga se všeobecně ukázala jako kontraproduktivní. Růsty cen, jež následovaly po ropných embarzích Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) v 70. letech, byly neudržitelné a vedly ke konzervačním snahám a expanzi produkce mimo rámec OPEC. V důsledku toho během dvanácti let po embargu z období 1973-1974 ostře poklesl podíl OPEC na světovém vývozu ropy.

Zkušenost nás učí, že průhlednost a cenová stabilita jsou v zájmu všech. Uplatňování těchto zásad při současném podněcování rozvoje globálních trhů je nezbytné pro vyšší celkové růstové vyhlídky světové ekonomiky. Když tedy Rusko počátkem tohoto roku usilovalo o čtyřnásobné zvýšení vývozních cen plynu na Ukrajinu, argumentovalo tím, že pouze požaduje tržní sazby. Toto tvrzení se zdálo fér a na krátkou dobu skutečně zapůsobilo na některé politiky a investory, kteří nebyli plně obeznámeni se situací.

Aby bylo zřejmé: uměřené cenové změny zaváděné postupem času nikdy nebyly předmětem sporu; jisté vnitřní cenové úpravy pro Ukrajinu byly v pořádku. Bohužel pro sousedy Ruska však cenu ruského plynu či transportu nestanovuje trh, nýbrž Gazprom a jeho ředitel Dmitrij Medveděv, který je současně prvním vicepremiérem ruské vlády. Ceny účtované Gazpromem zemím sousedícím s Ruskem jsou odlišné a do značné míry je určují politické vztahy dané země s Kremlem. Ekonomicky řečeno se ceny za dodávky a přepravu plynu odvíjejí spíše podle politických vztahů než podle základních výpočtů na bázi nabídky a poptávky či přepravních nákladů.

Ukrajina čelila hrozbě okamžitého zečtyřnásobení cen – nebo přerušení dodávek plynu – v důsledku nově získané nezávislosti na Rusku během „oranžové revoluce“. Rovněž Gruzie pocítila po „růžové revoluci“ hněv Moskvy a musela čelit potenciálně ničivým cenovým skokům. Bělorusko však stále udržuje těsné spojenectví s Kremlem, a tak se mu i nadále dostává silně dotovaného plynu.

Ukrajina samozřejmě nebyla jedinou zemí, kterou tato politika na pokraji války ohrozila; trpí jí rovněž dodavatelé, jako je Turkmenistán, kteří jsou kvůli své zeměpisné poloze odkázáni na tranzit přes Rusko. A pro spotřebitelské země v západní a střední Evropě měly cenové efekty a obavy z přerušení dodávek značnou důležitost. Právě okamžitá multilaterální intervence ze strany Evropské unie a Spojených států byla pravděpodobně tím, co přimělo Gazprom, aby dodávky plynu opět obnovil.

Zemní plyn je vůči událostmi podmíněnému přerušování dodávek možná nejnáchylnější komoditou. Pevně propojená potrubí svazují producenty a spotřebitele do bezmála exkluzivního objetí. Diverzifikace transportu zemního plynu představuje dlouhodobý přeshraniční rozvojový problém, který vyžaduje obrovské investice a politické odhodlání na multilaterální úrovni.

Řada řešení se již zvažuje: nové kapacity pro skladování plynu, zvyšování efektivity, rozšiřování domácí produkce ropy a plynu nebo alternativní zdroje energie, jako je metan z uhelných slojí. Kromě toho se rychle rozvíjí trh s obchodovatelným zkapalněným zemním plynem (LNG). Diverzifikovat dodavatelský řetězec třeba i po malých částech dovozem plynu od vzdálených producentů je schůdnější než odebírat plyn od monopolních dodavatelů za humny. Kombinace všech těchto snah poněkud změkčí otřesy a navodí větší energetickou soběstačnost. Ani to však nestačí.

Za prvé by měli vedoucí představitelé zemí skupiny G8 zvážit zavedení standardů v energetických transakcích, které by vyžadovaly otevřené a průhledné kontrakty odpovídající nejlepší obchodní praxi. Je důležité rozředit globální vliv lokálních politiků prosazujících neenergetickou agendu nebo prostě jen vlastní omezené zájmy. Dnes tyto problémy vidíme ve státem vlastněných firmách v Latinské Americe, na politickém neklidu v Africe, na napětí na Blízkém východě nebo na neprůhledných obchodních prostřednících jako v případě pochybné smlouvy o dodávkách plynu mezi Ukrajinou a Ruskem, která je dnes známa pod zkratkou RUE (RosUkrEnergo).

Energetická bezpečnost pro nás všechny v Evropě vyžaduje v konečném důsledku pochopení, že provázaný charakter našich zásobovacích a přenosových soustav činí nás všechny navzájem závislými. Právě zde by mohla být užitečná jakási „energetická aliance“ tvořená spotřebiteli i dodavateli, v níž by pro začátek evropské státy pomáhaly v případě velkého rozkolu garantovat dodávky energie do jiných zemí. Energetická charta, která zdůrazňuje přístup na trh a průhlednost, je chvályhodným počinem, ale v okamžiku krize nestačí; naše trhy zatím nejsou dost dobře vybaveny, aby se dokázaly vyrovnat s přerušeními podmíněnými událostmi. Pokud by se však Energetická charta prohloubila a rozšířila, mohla by být prostředkem této kolektivní energetické bezpečnosti.

Povinností nás jakožto lídrů je vytyčit kurz pro bezpečnou energetickou budoucnost. Dnešní tolerance pochybného jednání kvůli politickému prospěchu nás v budoucnu přijde všechny mnohem dráž. Jakmile nastane nevyhnutelný konflikt, důvěra veřejnosti, politická hodnověrnost i tržní spolehlivost padnou zbytečně za oběť – právě k tomu očividně došlo v případě Ruska a Ukrajiny. S hrozbami pro energetickou bezpečnost je nutno se vypořádat a vyřešit je na multilaterální bázi za účasti všech zainteresovaných stran. Vzájemná provázanost naší energetické infrastruktury vyžaduje multilaterální přístup. My všichni jsme na něj odkázáni.