The Worldly Philosophers
Od křesťanské demokracie k muslimské demokracii?
Jan-Werner Mueller
|
|
|
|
BUDAPEŠŤ – Turecká vládní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) letos v létě těsně unikla zákazu činnosti tamním ústavním soudem. Státní žalobci tvrdili, že se strana snaží zemi „islamizovat“ a v posledku zavést teokracii. Po soudním verdiktu nejenže slavili stoupenci AKP, ale úlevně si oddechli i ti na Západě, kdo stranu považují za prototyp „muslimskodemokratické“ strany.
Jasným modelem umírněně náboženské strany – zcela věrné pravidlům demokratické hry – jsou křesťanskodemokratické strany západní Evropy a v menším rozsahu Latinské Ameriky. Odpůrci myšlenky „muslimské demokracie“ však tvrdí, že evropští katolíci se obrátili k demokracii na příkaz z Vatikánu, a protože muslimové nemají nic, co by se podobalo církevní hierarchii, křesťanská demokracie je prý irelevantní vzor.
Historie ale dokládá, že pro vznik křesťanské demokracie byli podstatní političtí podnikavci a liberalizující katoličtí intelektuálové. To naznačuje, že nastanou-li příhodné okolnosti, muslimští reformátoři by obdobným způsobem mohli přivést na svět muslimskou demokracii.
Křesťanskodemokratické strany se prvně objevily v Belgii a Německu ke konci devatenáctého století jako úzce zaměřené katolické zájmové skupiny. Vatikán na ně zprvu hleděl podezřívavě, neboť strany zúčastňující se voleb a parlamentního handlování považoval za projevy „modernismu“.
Průlom přišel se založením Italské lidové strany v roce 1919. Její vůdce Don Luigi Sturzo chtěl zaujmout tutti i liberi e forti – všechny svobodné a silné lidi. Vatikán, který italským katolíkům už téměř šedesát let zakazoval účast v politickém životě nově sjednocené Itálie, zrušil svůj zákaz. Mussolini však Popolari brzy postavil mimo zákon; v každém případě Vatikán měl s partají napjaté vztahy a zdálo se, že je mu příjemnější podporovat prokatolické autoritářské režimy v zemích, jako bylo Rakousko a Portugalsko.
Mezi dvěma světovými válkami sice křesťanská demokracie nikam politicky nepokročila, ale v katolickém smýšlení započaly významné změny. Konkrétně francouzský katolický myslitel Jacques Maritain rozvinul argumenty pro to, proč by křesťané měli přilnout k demokracii a lidským právům.
Během 20. let měl Maritain blízko ke krajně pravicové Action Française . Papež ale hnutí v roce 1926 odsoudil s tím, že jde v podstatě o skupinu odpadlých katolíků, kteří se zajímají víc o autoritářský nacionalismus než o křesťanství. Maritain papežův verdikt akceptoval a zahájil pozoruhodnou ideologickou pouť k demokracii.
Kritizoval snahy Francie vyvolat dojem moderního křižáka, což probouzelo hněv katolíků především ve Spojených státech. Důležitější je, že začal nově zpracovávat část Aristotelových učení a středověkých doktrín přirozeného práva a dostal se ke koncepci lidských práv. Čerpal také z filozofie „personalismu“, ve 30. letech velice moderní, neboť se snažila hledat střední cestu mezi individualistickým liberalismem a komunitárním socialismem a trvala na tom, že „osoby“ mají personální duchovní rozměr, jejž materialistický liberalismus údajně nedokázal uznat.
Po pádu Francie se Maritain rozhodl zůstat v USA, kde se náhodou nacházel po cyklu přednášek (Gestapo marně prohledalo jeho dům poblíž Paříže). Psal pamflety o usmíření mezi křesťanstvím a demokracií, které spojenecké bombardéry shazovaly nad Evropou, a nikdy nepřestával zdůrazňovat, že jej ovlivnil křesťanský původ vzkvétající americké demokracie.
Maritain také trval na tom, že křesťané sice mají zohledňovat náboženské zásady, ale musí jednat v prvé řadě jako občané. Přijetí pluralismu a tolerance bylo tudíž ústředním prvkem jeho náhledu a znemožňovalo přímočaré promítání náboženství do politického života. Vůči výhradně křesťanským stranám byl vlastně spíše skeptický.
Maritain se podílel na tvorbě konceptu Všeobecné deklarace lidských práv Organizace spojených národů a Druhý vatikánský koncil nakonec schválil mnohé z myšlenek, které předkládal už od 30. let. Ovlivnil také křesťanskodemokratické strany, které po roce 1945 vládly v Německu, Itálii, zemích Beneluxu a menší měrou ve Francii a které nejenže konsolidovaly demokracii, ale také vybudovaly silné sociální státy v souladu s katolickou sociální doktrínou. Třebaže nadále zdůrazňovaly rodinné hodnoty a tradiční morálku, vyvanul z nich pach kadidla, který z křesťanskodemokratických stran čpěl na počátku století – a od 70. let 20. století už dokonce začaly zdůrazňovat, že ke vstupu do strany není nutné být věřící.
Maritainův příklad vyvrací tvrzení, že analogie mezi křesťanskou a muslimskou demokracií pokulhává. Tím, kdo při budování křesťanské demokracie stál v čele, nebyl Vatikán, nýbrž průkopničtí myslitelé jako Maritain (jenž v církevní hierarchii nikdy nepůsobil, přestože byl krátce francouzským velvyslancem ve Vatikánu) a političtí podnikavci jako Sturzo (běžný sicilský kněz).
Samozřejmě, muslimskou demokracii nevypěstují intelektuálové sami. Ostatně úspěch křesťanské demokracie se také vysvětluje jejím silně protikomunistickým postojem během studené války – a v Itálii přínosy všeobecné korupce.
Nicméně, musel existovat určitý soubor myšlenek , díky nimž je demokracie pro věřící přitažlivá – a nevěřící mají jistotu, že stoupenci víry přijímají pluralismus. Pravda, některé filozofické proudy, které se při přechodu evropského katolictva k demokracii uplatnily, například personalismus, byly poněkud mlhavé, ačkoliv právě jejich vágnost zřejmě přispěla k tomu, že dokázaly přitáhnout tolik věřících. Faktem ale zůstává, že na idejích záleží. Rozhodující je tedy vznik liberalizovaného islámu přičiněním vědomě umírněných a demokratických muslimských intelektuálů.
Jan-Werner Müller, profesor politologie na Princetonské univerzitě, působí v současnosti v rámci programu Open Society na Středoevropské univerzitě v Budapešti. Je autorem knihy Constitutional Patriotism (Konstituční vlastenectví).
Copyright: Project Syndicate, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Jan-Werner Mueller or return to our home page.
|
|
