The Worldly Philosophers
Evropský deficit vize
Jan-Werner Mueller
|
|
|
|
Březnové oslavy 50. výročí podepsání Římských smluv přicházejí v příhodném okamžiku. Nyní je totiž vhodná doba, aby Evropská unie ukončila „období reflexe“, které si po odmítnutí evropské ústavy Francouzi a Holanďany sama naordinovala, a aby znovuzahájila unifikační proces, jenž započal před 50 lety v Římě.
Ono období reflexe totiž skutečnou reflexi naprosto postrádalo a vedoucí evropští představitelé nenabídli občanům Evropy žádnou novou, zásadní vizi. Jak by se tedy mělo dosáhnout „znovuzaložení“ (Neubegründung) Evropy, k němuž ve svém prvním parlamentním projevu o evropské politice vyzvala německá kancléřka Angela Merkelová?
Teoreticky existují tři vzájemně si konkurující a diametrálně odlišné vize budoucnosti EU. Někteří lidé stále hovoří o „státu národních států“. Tito myslitelé – kteří jsou často nepřesně označováni za „federalisty“ – odkazují na ústavu jako na nezbytný krok směrem k evropské federaci.
Takovou federaci lze ospravedlnit tvrzením, že morální podstatu národního státu hluboce zkompromitovalo dřívější válkychtivé jednání, případně lze federaci chápat jako praktické preventivní opatření s cílem udržet na uzdě jakékoliv potenciální choutky na nový konflikt. Britský politolog Glyn Morgan navíc uvedl, že robustní koncept panevropské bezpečnosti vyžaduje také panevropský stát a že je ze strany evropských elit nezodpovědné udržovat trvalou strategickou závislost na Spojených státech. S tím souvisí i představa, že pouze silná EU může zachránit „evropský sociální model“.
Posledních několik let však jasně ukázalo absenci většinové podpory evropské federace ze strany států tvořících Evropu a debata kolem neúspěšné ústavní smlouvy to pouze potvrzuje. Mnoho „federalistických“ argumentů opravdu vypadá pochybně: zejména neexistuje žádný jednotný evropský sociální model. Například rozdíly mezi skandinávskými zeměmi, zeměmi v oblasti Středozemního moře a „liberálními atlantickými zeměmi“, jako jsou Irsko nebo Velká Británie, jsou někdy výraznější než rozdíly mezi Evropou jako celkem a USA.
V posledních letech zapustil kořeny alternativní pohled na EU, který lze popsat jako „nadnárodní multikulturalismus“. Tento pohled vnímá unii jako celek, jehož hlavní funkcí je umožňovat – a udržovat – rozmanitost a rozdílnost. Namísto tradičních homogenních států se taková Evropa usiluje stát „společenstvím rozmanitosti“, jistou formou „národa jiných“, abychom si vypůjčili termín právního vědce Josepha Weilera. Tolerance se v rámci této vize stává základní evropskou ctností a charakter EU coby entity s federálním právem, ale bez federální státnosti není pokládán za slabinu, nýbrž za silnou stránku.
Prorokové nadnárodního multikulturalismu proto odmítají federální demokracii. Uskutečnitelná je podle nich nanejvýš takzvaná „demoi-kracie“ – tedy nikoliv vláda jediného národa neboli „démos“, nýbrž mnoha národů čili „démoi“, které vědomě zajišťují vlastní rozmanitost a usilují o její uchování.
Některé prvky této vize působí přitažlivě. Je ovšem sporné, nakolik důvěryhodné jsou hlavy evropských vlád, které tento panevropský multikulturalismus prosazují a současně rázně odmítají údajné „multikulturalistické“ iluze doma – což se dnes stalo téměř ve všech zemích standardní politickou rétorikou.
Třetí vize v podstatě žádnou vizí není; je to jen ospravedlnění bruselské byrokracie v současné podobě. Z této technokratické perspektivy dnes Brusel plní funkce, které jsou i uvnitř národních států často svěřeny demokraticky nevoleným institucím. Klasickým příkladem budiž centrální banky. Politické oblasti, které občané pokládají za nejvýznamnější – zejména sociální politika a školství –, jsou i nadále řízeny členskými státy.
V důsledku toho není Brusel plnokrevnou vládou, nýbrž jakýmsi regulačním orgánem – často ku prospěchu evropských spotřebitelů. Tato autorita je podle technokratů součástí systému národních a nadnárodních pojistek a vyvažovacích mechanismů, které sice nepřipomínají národní demokracii, ale spolehlivě brání tomu, aby v Bruselu zakořenil despotismus.
Žádná z těchto tří vizí se zcela nemíjí se současnou realitou nebo budoucími možnostmi EU. Federace se stala vzdálenou vyhlídkou, ale politici jí ve svých projevech stále vzdávají čest, jako by byl jiný konečný výsledek nemyslitelný. Demoi-kraté si získávají podporu, poněvadž jejich vize má tendenci posilovat současný stav a ponechává téměř všechny možnosti otevřené. A technokraté zase spatřují potvrzování svých pozic v každém dalším dni, kdy se nedostaví údajná krize legitimity.
Existuje však nějaká panevropská politická shoda, na níž by se dalo dosáhnout konsensu nebo pro kterou by se vyslovila většina? Pokud zní odpověď záporně, pak je lpění na pragmatickém přístupu k unii coby jakémusi „společenství národů“ nejpoctivější alternativou vůči jakýmkoliv vzletným vizím. Klasický argument, podle něhož musí EU podobně jako bicykl neustále šlapat vpřed, aby se nepřevrhla, jednoduše není pravdivý: období reflexe je možná pro federalisty skličující, ale zároveň dokazuje, že i ve slepé uličce „jede“ EU dál.
Bruselské elity si tento fakt pravděpodobně bez dalších cavyků nepřiznají: jejich rétorika stále kolísá mezi zahořklým pesimismem a jakýmsi proevropským „PR“, které zajímá pouze otázka, jak unii nejlépe „prodat“ evropským občanům. Bez vize, jež se prodává sama, to však nebude možné.
Jan-Werner Müller, profesor politické teorie a dějin myšlenek na Princetonské univerzitě, je autorem knihy Constitutional Patriotism (Ústavní patriotismus).
Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2007.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Jan-Werner Mueller or return to our home page.
|
|
