Wednesday, October 1, 2014
0

Mubarakův poslední smích?

KÁHIRA – Na 3. srpen 2011 se bude v Egyptě vzpomínat jako na historický den. Bývalý prezident Husní Mubarak byl spolu se svými dvěma syny a svým bývalým ministrem vnitra, generálem Habíbem Adlím, postaven před veřejný soud. Na Egypt a koneckonců i na celý arabský svět to bude mít hluboký dopad.

Není to poprvé, co byl nějaký arabský diktátor postaven před soud. Před Mubarakem se na lavici obžalovaných ocitli Saddám Husajn a Zín Abidín bin Alí. Husajn byl souzen s pomocí Američany vedené koalice, zatímco bin Alí byl souzen a usvědčen v nepřítomnosti, když předtím uprchl do Saúdské Arábie. V Egyptě to však „dělali výlučně Egypťané pro Egypt“, jak se vyjádřil jeden můj přítel. „Proto jsme na to tak hrdí.“

Období před procesem však provázely půtky. Dne 29. července uspořádalo mnoho organizací na káhirském náměstí Osvobození velký protest, který měl zdůraznit jednotu egyptských revolucionářů (mezi jejichž požadavky figuroval i veřejný proces s Mubarakem). Místo toho však tento protest obnažil dramatickou polarizaci mezi islamisty a sekularisty po Mubarakově svržení. Navíc se odhalila silná schopnost egyptských salafistů mobilizovat stoupence, jichž byla toho dne na náměstí Osvobození převážná většina.

Jiné skupiny, včetně levicového Hnutí mládeže 6. dubna nebo multiideologické Koalice revoluční mládeže, působily jako nepatrné a nevýznamné. V důsledku toho řada sekulárních aktivistů ukončila svou týdenní stávku vsedě a stáhla se z náměstí. Ironií osudu to bylo přesně to, co si vládnoucí Nejvyšší rada ozbrojených sil (SCAF) přála, a dosáhla toho bez jakékoliv námahy v podobě násilí či vojenských tribunálů. Stačilo skandování „islamíja, islamíja“ („islámský, islámský“).

Při absenci zastupitelských institucí a vzhledem k faktu, že situaci v zemi kontroluje armáda, se hlavním nástrojem egyptské politiky stala pouliční mobilizace. Po referendu z 19. března, v němž většina islamistů vedla kampaň za balík ústavních dodatků a získala podporu 77%, vyrazili sekularisté do ulic a mobilizovali se za vlastními požadavky.

Tyto požadavky byly pro egyptské revolucionáře včetně islamistů většinou nekontroverzní: propuštění politických vězňů, zastavení vojenských tribunálů s civilisty, stíhání vrahů demonstrantů (z nichž mnozí jsou vysokými policejními důstojníky), očištění policejního sboru od zkorumpovaných Mubarakových spojenců a veřejný soud s Mubarakem a čelními přisluhovači jeho režimu.

Poté však přišly i některé kontroverzní požadavky. V obavách, že by volby mohly vytvořit islamistickou většinu v parlamentu i ve shromáždění, které bude sepisovat novou ústavu, požadovala většina sekularistů přijetí principů stojících nad ústavou (něco na způsob listiny práv s několika kudrlinkami), případně ústavy, kterou SCAF ještě před volbami uvede v platnost. Zorganizovali pouliční demonstrace, zmobilizovali mediální nátlak a zlobbovali SCAF.

Zabralo to. SCAF oznámila, že zakládá sbor ústavních expertů, který sepíše několik verzí potenciální ústavy. SCAF má zjevně vlastní kalkulace, které pravděpodobně nesouvisejí ani tak s ochranou liberálního Egypta jako spíše s ochranou finanční nezávislosti armády a vyvázáním se ze zodpovědnosti vůči civilním institucím.

Zisky sekularistů však byly budíčkem pro islamisty, kteří 29. července masově odpověděli. Staré egyptské Muslimské bratrstvo se všemi jeho frakcemi, tendencemi a odnožemi již nicméně není dominantní islamistickou silou v zemi, neboť jeho tradiční hegemonii ohrožují salafisté.

Ty zčásti definuje jejich striktní teologická ortodoxnost. Jejich víra ve svrchovanost doslovných výkladů islámských textů a jejich hluboká nevraživost k (široce definovaným) náboženským inovacím je výrazem jistoty, že první tři generace muslimů nejlépe chápaly islám a měly by představovat vodítko pro budoucí generace.

Salafismus je však také silným zdrojem osobní identity, kterou utváří a posiluje společná forma oblékání a střižení vousů, vysoká míra společenského konzervatismu a obecně negativní (byť odstíněné) vnímání liberálního individualismu. „Mám hlavu vztyčenou, protože jsem Egypťan, a mám ji ještě vztyčenější, protože jsem salafista,“ řekl mi hrdě asistent jednoho předního salafistického šejka.

Sociální původ, organizační struktury, politické chování a dokonce i názory na demokracii, násilí a státní autoritu jsou ovšem u salafistů velmi různorodé. Decentralizovaná organizace, velký počet vůdců a protichůdné ideologické postoje činí salafistický trend beztvarým, těkavým a náchylným na manipulaci a infiltraci. Takové schéma bylo zaznamenáno v Alžírsku, Saúdské Arábii a Jemenu. Egypt je může následovat.

Hlavní starostí egyptských liberálů by v současné době měla být jejich přitažlivost v očích veřejnosti a schopnost mobilizovat podporu, místo aby vyhledávali rozmíšky se salafisty a snažili se vymoci ústavu jakýmikoliv prostředky, demokratickými i nedemokratickými. Alžírští sekularisté během tranzitivního období (1988-1991) sepsali pluralitní ústavu, která vylučovala náboženské strany. Když se však v roce 1991 – tedy více než dva roky po přijetí ústavy – konaly parlamentní volby, zvítězila v nich Islámská fronta spásy.

Strategie vyčleňování, podvodů, klamání a účelových změn volebních okrsků se alžírským sekularistům ošklivě nevyplatila: islamisté byli vnímáni jako oběti, zatímco sekularisté – s několika výjimkami – jako bezzásadoví oportunisté. Zajistit si před volbami sekulární ústavu ještě nezaručuje sekulární volební výsledek. Ten zaručuje podpora veřejnosti.

Jednota mezi různými složkami někdejší revoluční opozice je pro úspěch jakéhokoliv přechodu na demokracii klíčová a Egypt není výjimkou. Veřejný proces s Mubarakem ukazuje, čeho mohou dosáhnout jednotné požadavky. Egyptští i jiní arabští revolucionáři by proto měli mít na paměti ponaučení z 29. července a 3. srpna. Nynější jednota může přinést pozdější spravedlnost a svobodu. Polarizace nepřinese ani jedno.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured