Frontiers of Growth
Má hospodářský růst budoucnost?
Michael Spence
|
|
|
|
MILÁN – Co můžeme čekat v době, kdy světová ekonomika vybředává z nejvážnějšího poklesu za poslední téměř století? Stručná odpověď zní „novou normálnost“ charakterizovanou pomalejším růstem, stabilnějším jádrem finančního systému s menším podílem rizik a řadou dodatečných problémů (energie, klima nebo demografické nerovnováhy, abychom jmenovali alespoň několik z nich) s odlišnými časovými horizonty, které otestují naši kolektivní schopnost zlepšit řízení a dohled nad globální ekonomikou.
Ze střednědobého hlediska je nejjistějším tipem nižší růst. Ten se zdá pravděpodobný, ale skutečný vývoj nikdo nezná. Finanční krize, která se rychle proměnila v globální hospodářský pokles, nebyla jen výsledkem neschopnosti reagovat na rostoucí nestabilitu, riziko a nerovnováhu, ale také výsledkem všeobecné předkrizové neschopnosti „vidět“ rostoucí systémové riziko.
Tyto definující charakteristiky budou v následujících letech podmiňovat reakce a výsledky. Působí zde vzájemně se vyvažující síly. Země s vysokým růstem (Čína a Indie) jsou velké a v poměru k ostatním se dále zvětšují. Tato skutečnost bude mít sama o sobě sklon zvyšovat globální růst v porovnání se světem, v němž tahouny růstu představovaly průmyslové země v čele s USA.
Současná krize začala být nazývána „recesí účetní bilance“ s globálními rozměry, strašlivou hloubkou a ničivou silou, poněvadž její kořeny leží v účetních bilancích finančního sektoru a domácností. Tím, co ji učinilo charakteristickou, je právě extrémní destrukce účetní bilance. Centrální banky a regulátoři si do budoucna nebudou moci dovolit úzce se zaměřovat na inflaci (zboží a služeb), růst a zaměstnanost (reálnou ekonomiku) a účetní stránku přitom ponechat vlastnímu osudu. Někde v systému bude potřeba stanovit a brát vážně zodpovědnost za stabilitu a trvalou udržitelnost při hodnocení aktiv, transakcích s vypůjčenými penězi a účetní bilanci.
Opětovná finanční regulace by měla a bude klást důraz na požadavky v oblasti kapitálu, rezerv a marží, brzdit zvyšování systémového rizika omezováním transakcí s vypůjčenými penězi, eliminovat rozdrobené a neúplné regulační pokrytí a regulační arbitráž (což je na celém světě obrovský problém) a soustředit se na průhlednost. Izolace a další omezení části bankovního systému tak, aby byly kanály zprostředkování úvěrů méně náchylné k úplnému a současnému krachu, se rovněž zdá pravděpodobné.
Oproti nedávné minulosti se zvýší kapitálové náklady, dluhy budou dražší a méně všudypřítomné a rozložení rizik se nevrátí na stlačenou úroveň před krizí. Bubliny aktiv sice nevymizí, ale bude hrozit menší riziko, že je rozdmýchají transakce s vypůjčenými penězi.
Američtí spotřebitelé budou více spořit a méně utrácet, čímž změní schéma známé z posledních několika let. Velkou díru v globální agregátní poptávce (v řádu 700 miliard dolarů nebo i více) bude třeba postupem času zacelit kompenzujícím zvýšením spotřeby v přebytkových ekonomikách, jako jsou Čína a Japonsko. Čím déle to potrvá, tím větší budou na národní úrovni podněty získat podíl na globální poptávce prostřednictvím protekcionistických opatření.
Nedávný nárůst těchto opatření je pochopitelnou politickou cenou za celou škálu stimulačních balíků v rozvinutých a rozvojových zemích. V kontextu poklesu agregátní poptávky však mohou taková opatření sílit – a bude obtížnější je postupem času utlumit.
Toto je dopředu se dívající verze problému globální nerovnováhy. Jeho vyřešení prostřednictvím koordinované politické akce (nebo neschopnost ji prostřednictvím takové akce vyřešit) bude mít obrovský dopad (ať už pozitivní, či negativní) na strukturu mnohonárodnostních pobídek obklopujících globální ekonomiku – a potažmo i na její pravděpodobný růst.
Zodpovědnost za dohled nad globální ekonomikou rychle přechází ze skupiny G-7 až G-8 na skupinu G-20, což je žádoucí. Skupina G-20 totiž zahrnuje 90% globálního HDP a dvě třetiny světové populace, takže tento posun je nejen vysoce potřebný, ale přímo nezbytný.
Existuje však riziko, že zájmy zbývající jedné třetiny světové populace (a většiny malých zemí) nebudou dostatečně zastoupeny, až se bude mezinárodní architektura řízení globální ekonomiky dále vyvíjet.
V současné krizi je významná frakce zemí mimo skupinu G-20 v podstatě bezbranná: jde o malé a relativně chudé ekonomiky s nulovou fiskální schopností stimulovat a nedostatečnými rezervami, které by vynahradily odliv kapitálu, jenž nastal kvůli zacelení pošramocených účetních bilancí na rozvinutých trzích. Uvnitř zemí skupiny G-20 existují mechanismy, které dbají na zájmy nejzranitelnějších občanů. V globální ekonomice jsou nejzranitelnější celé země. Nevšímavost k jejich zájmům není jen morální problém, ale i potenciálně výbušný problém sociální a ekonomický.
V důsledku toho se mezinárodní ekonomické instituce budou muset posílit ve smyslu řízení i zdrojů, aby mohly působit jako samočinné vypínače v případě budoucích finančních a hospodářských turbulencí. Mezinárodní měnový fond byl na počátku krize podfinancovaný a v některých systémově důležitých částech světa i nadále postrádá věrohodnost a důvěru. Dnes se sice jeho financování zlepšuje, avšak my už osm měsíců prožíváme krizi, v níž se mezinárodní kapitálové toky staly nevyzpytatelnými a do značné míry je táhnou spíše nouzové reakce než hlubší ekonomické ukazatele.
Zbývá tedy stěžejní otázka důvěry v systém, která byla silně poškozena a její obnovení si vyžádá čas. Ve většině zemí v současné době převažuje názor, že finanční systém ošklivě selhal, ale že pobídky a dynamika širšího tržního systému v relativně otevřené globální architektuře zůstávají nejlepší cestou ke tvorbě bohatství, snižování chudoby a rozšiřování příležitostí. Samozřejmě existují i nesouhlasné hlasy a rovnováha by se mohla snadno vychýlit. Není vyloučeno, že s vaničkou vylijeme i dítě.
Na současnou krizi neexistuje jednoduchý všelék. Na národní i mezinárodní úrovni je nejlepší cestou pragmatický a setrvalý pokrok při zdokonalování regulační architektury a zvyšování naší kolektivní schopnosti vyhnout se nekooperativnímu chování a neoptimální rovnováze. Na této cestě se momentálně nacházíme. Prozatím je to však cesta bez jasně definovaného a široce akceptovaného cílového bodu.
Michael Spence je nositelem Nobelovy ceny za ekonomii (2001) a předsedou Komise pro růst a rozvoj.
Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Michael Spence or return to our home page.
|
|
tvselvakumaran 03:31 30 Jun 09
"The new normal of lower growth" is the current baseline scenario, for the world economy, that is being projected by the bond-traders on Wall Street. It appears that the bond-traders are looking to rationalize the reasons as to why debt is trading on such low yields these days. Hence, they have been instrumental in conducting debates in the media, on the consequences of the current economic crisis for the medium-term growth of the world economy. Incidentally, this is the same topic that is addressed by Professor Michael Spence in his latest article, "Does Growth Have a Future?" on Project Syndicate. I suppose that the bond-traders' answer to Professor Spence's question is a firm "no", and moreover, these traders would like the general public to adjust its expectations for growth to this so-called "new normal".
However, coming from a renowned economist like Professor Spence, the question needs more careful analysis. As a result, I take it to mean, "Does Growth Theory Have a Future?" As such, Professor Spence takes a broader view on economic growth than bond-traders would, for he says in his article, "At the moment, the majority view in most countries is that the financial system failed badly, but that the incentives and dynamics of the broader market-based system in a relatively open global architecture remain the best avenues for wealth creation, poverty reduction, and the expansion of opportunity".
Does the theoretical study of economic growth promise to shed light on the path the world economy is going to take in the coming years? Would the tools and techniques that this topic of study employs, help economists to anticipate growth opportunities and prepare for them? Or would the world economy muddle along without any clear policy guidelines, unable "to avoid non-cooperative behavior and suboptimal equilibria"? Or perhaps should policy-makers abandon their focus on economic growth, and instead, promote social policies -- like income equality, health, sanitation, education and environmental preservation?
Such questions on economic growth can be profitably addressed, based on the concepts that I had elaborated in my recent article "A New Perspective on the Global Economic Crisis". The main argument to use for this purpose is that in different parts of the world, the underlying foundations for the prospects of growth are of varying durability. That is, the propects for economic growth that the emerging market economies are enjoying come with secure foundations provided by a theoretical framework that has been in development for over a millenium. Whereas, the growth that advanced economies can expect would depend on relatively new and recent developments in economic theory, whose durability remains suspect. On the other hand, the predicament of the poor countries shows that securely founded economic theory alone could not guarantee sustained economic growth.
The focus on durability that I propose is in contrast to the concerns of investment managers who treat all assets uniformly under the risk-reward framework of modern portfolio theory. Their view treats asset classes as differing only in their risk-reward profiles, without any implications for systemic risk. No particular significance is attached to the transience or permanence of economic wealth, as the case may be. Whereas, with the durability approach, it is possible to study the requirements for generating growth in the advanced economies, which are markedly different from the requirements in the developing economies. Taken together with this durability approach, the new perspective on global economic crisis that I had proposed in my recent article, opens up much better prospects for world-wide economic growth, in the medium-term, than those indicated by the "new normal" predictions of the bond-traders.
At present, it is not possible for me to develop such a wide-ranging theoretical frame-work as is plainly required before one can discuss, in a clear and transparent manner, the issues concerning world-wide economic growth. However, if I receive an offer of full-time employment for exploring the prospects for economic growth, then I would be sure to take it up.