European Observer
Věčná zeď
Dominique Moisi
|
|
|
|
PARIS – Zdi určené k tomu, aby držely lidi uvnitř nebo venku – ať už stojí v Berlíně, Nikósii, Izraeli nebo Koreji –, jsou vždy produktem strachu. Strachu východoněmeckých vládců z hromadného exodu jejich občanů hledajících svobodu a důstojnost; strachu řeckokyperských a tureckokyperských předáků z pokračující války; strachu Izraelců z terorismu či strachu severokorejského vedení, že je „opustí“ mučednický lid. Pojistit křehký status quo, upevnit vlastní postavení nebo zůstat oddělený od druhých, které vnímám jako terč pokušení či výhrůžek (případně obojího) – takové byly odjakživa cíle politiků, kteří stavějí zdi.
Proč existuje takový rozdíl mezi osudem Berlína – dnes hlavního města, kde pokrok přítomnosti pomalu zakrývá mnoho jizev minulosti – a osudem Nikósie, kde zamrzl čas, případně osudem Izraele, jehož „bezpečnostní zeď“ se rozšiřuje jako čerstvá rána, nemluvě o nečekaném upevňování severokorejského režimu za zdmi stihomamu a útisku?
Abychom tyto složité situace pochopili, musíme vzít v úvahu vůli lidu ničit své zdi v případě východního Německa, rozšiřovat je v případě Izraele a zpevňovat je v případě Kypru a Severní Koreji. Významným faktorem jsou samozřejmě i kvality – nebo absence kvalit – příslušných vůdců.
Berlínská zeď se v roce 1989 zhroutila mnohem rychleji, než většina západních Němců snila (nebo se děsila). Němci ze Západu podcenili sílu „německého národního cítění“ na Východě. A naopak silně přecenili schopnost a vůli Sovětského svazu udržet za každou cenu svou říši. Především pak zůstane Michail Gorbačov mužem, jenž měl vizi a odvahu neprotivit se chodu dějin. Možná plně nepochopil, co se mu odehrává před očima a jaké síly vypustil z lahve, avšak jeho zdrženlivost byla projevem skutečné velikosti.
Zázrakem dnešního opětovně sjednoceného Berlína je hozená rukavice – ba dokonce i provokace – všem zdem. Je to důkaz, že v globálně navzájem na sebe odkázaném světě jsou zdi nepřirozené a umělé – a tudíž odsouzené k zániku. Pravda je však daleko složitější, neboť zdi jsou mnohovrstevnatou realitou a je vždy nebezpečné přepisovat dějiny manichejským způsobem a plést si realitu minulosti s realitou přítomnosti.
Nikósie, rozdělené hlavní město Kypru, je dokonalým protikladem Berlína a jako taková slouží jako nejlepší doklad, co se stane, když dějiny skutečně zamrznou. Dodnes tam proti sobě vzdorovitě hledí prázdná okna vyplněná pytli s pískem – symboly minulosti, která po celá desetiletí nepominula. Překročení Zelené linie oddělující řeckou a tureckou část města se samozřejmě nedá srovnávat s překročením nechvalně proslulého Checkpointu Charlie v Berlíně. Už to není traumatický zážitek, jen byrokratická mrzutost.
Východní Němci chtěli sjednotit německý stát kvůli jednotě svého národa: „Jsme jeden lid,“ znělo jejich motto. Mají i kyperští Řekové opravdový zájem o opětovné sjednocení svého ostrova? Přejí si rozšířit očividné výhody pramenící z členství v Evropské unii, jehož dosáhli v roce 2004, i do tureckého severního Kypru? S největší pravděpodobností ne.
Pokud jde o tureckou vládu, její oficiální prioritou zůstává vstup do EU. Nemůže hlasitě a jasně prohlašovat, že se o osud Kypru vážně nezajímá, ale pravděpodobně by to nebylo daleko od pravdy. Obě strany už každopádně v uplynulých desetiletích promrhaly tolik příležitostí – částečně i kvůli vedoucím představitelům, které by možná nejlépe charakterizovala slova „soutěživá prostřednost“ –, že lze jen těžko vidět na obzoru zázrak.
Izrael má blíže k Nikósii než k Berlínu, a to nejen ze zeměpisného, ale i z politického hlediska, poněvadž se ani řadě po sobě jdoucích izraelských a palestinských lídrů nepodařilo projevit vizi a představivost. Zeď je špatný mezinárodní symbol, zejména v době, kdy si připomínáme pád Berlínské zdi. A je to také symbol marnosti, jelikož nepředstavuje životaschopné dlouhodobé řešení.
Situace je bohužel ještě složitější. Jak plyne čas, Izraelci a Palestinci si stále více přejí vzájemný rozvod. A Izrael – na rozdíl od Severní Koreje, jejíž režim je odsouzen ke splynutí v jedinou Koreu, kterou budou spojovat svoboda a kapitalismus – tady zůstane.
Izraelská zeď představuje smutnou, ale pravděpodobně nevyhnutelnou složku bezpečnosti Izraele. Diskutovat se však musí o zbytečně agresivní trase této zdi společně s provokací v podobě výstavby dalších izraelských osad na západním břehu Jordánu, což není princip, který za zdí stojí. Žádné bezpečnostní alternativy, které by v době druhé intifády zabránily dalšímu krveprolévání, koneckonců neexistovaly.
V konečném důsledku představují „zdi“ realitu, která stála za jejich výstavbou – realitu, již pozdější generace bohužel nemusí být schopny nebo ochotny změnit.
Dominique Moisi je hostujícím profesorem Harvardovy univerzity a autorem knihy The Geopolitics of Emotions (Geopolitika emocí).
Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Dominique Moisi or return to our home page.
|
|
