European Observer
Francouzský prezidentský slabikář
Dominique Moisi
|
|
|
|
Zesnulý britský premiér Harold Wilson kdysi vtipkoval, že „týden je v politice dlouhá doba“. Během přibližně 30 týdnů, které zbývají do příštích francouzských prezidentských voleb, se tedy jakákoliv dnešní předpověď může několikrát obrátit naruby. Přesto se v průzkumech veřejného mínění vynořili dva zřejmí a stálí favorité: Nicolas Sarkozy na pravici a Ségolène Royalová na levici. Oba toho mají společného více, než se na první pohled zdá, neboť oba hovoří o odstřižení se od minulosti a současně ztělesňují jistou formu kontinuity.
Pro Sarkozyho představuje toto „odstřižení se“ jak přízemně taktickou, tak i hluboce osobní volbu. Dvanáct let působení Jacquese Chiraka v prezidentském úřadu spolu s francouzskou tradicí střídání u moci naznačuje vítězství levice. Prezentovat se jako kandidát, který představuje nekompromisní rozchod s dnešní nepopulární politikou, je jediný způsob, jak se tomuto osudu vyhnout.
To se odráží v Sarkozyho otevřeně proamerickém postoji – ve Francii, kde je antiamerikanismus velmi silný, jde o projev politické odvahy. Sarkozy chce sdělit, že Chirac s Villepinem měli v podstatě pravdu, když se stavěli proti americkému vojenskému dobrodružství v Iráku, ale že jejich styl byl katastrofálně mylný. Jeho hluboký obdiv k „americkým hodnotám“ je tedy sice upřímný, ale nezahrnuje objetí s prezidentem Georgem W. Bushem. Navíc uklidní francouzskou podnikatelskou komunitu, kterou šokovala plamenná opozice vůči Spojeným státům v podání Dominiquea de Villepina v době, kdy byl Chirakovým ministrem zahraničí.
Doma Sarkozy zaměřuje své poselství zejména na mladé lidi, když vysílá vlastenecký apel na hodnoty práce a disciplíny, na jakousi kontrarevoluční revoluci. Revolucí, která musí být překonána, je přitom ta z května 1968, jejíž předáci a stoupenci podle Sarkozyho možná politicky prohráli s de Gaullem, ale zároveň svým důrazem na „falešné hodnoty“ hluboce oslabili Francii na desetiletí dopředu. Vzpoura proti generaci rodičů a znovuobjevení tradičních morálních postojů naproti tomu Francii zachrání – takové politické sdělení lze velmi dobře vztáhnout na otázky typu školství a přistěhovalectví, které mohou dominovat v předvolební kampani.
V případě Royalové je význam slova „odstřihnout se“ zřejmější a viditelnější. Tato kandidátka usiluje stát se první prezidentkou Francouzské republiky. Aby tohoto cíle dosáhla, zdůrazňuje raději svou „podstatu“, čímž čelí Sarkozyho důrazu na vlastní pověst „hybatele děje“. Její výzva k voličům je prostá: „Já jsem žena a vy jste ženu ještě nikdy nevyzkoušeli, takže buďte moderní a vyzkoušejte ji nyní.“
Royalová se skrývá za originalitou svého pohlaví (ve francouzské prezidentské politice) a vyhýbá se formulaci jakéhokoliv detailního programu. Když po ní zvídaví novináři žádají, ať přesněji rozvede svou politickou agendu, její (zatím!) vysoce účinná obranná odpověď zní: „Kdybych nebyla žena, takovou otázku byste se mi neodvážili položit!“
Programem Royalové je tedy její popularita. V oblasti zahraniční politiky může člověk její priority pouze odhadovat. Pokud jde o Evropu, jeví se Royalová jako stejná „agnostička“ jako Sarkozy, který rovněž ztělesňuje novou generaci „postevropských vůdců“. A pokud jde o hodnoty, zdá se, že také Royalová reprezentuje odstřižení se od května 1968, s důrazem na disciplínu a rodinu.
Podle výzkumů veřejného mínění je Royalová jasnou favoritkou levice a jediným kandidátem schopným porazit Sarkozyho. Její podpora je mimořádně silná mezi voličkami. Pro Socialistickou stranu, která dychtí po návratu k moci, ale stále se nevzpamatovala z ponižující porážky Lionela Jospina v prvním kole prezidentských voleb v roce 2000, je otázkou, zda si může dovolit zpěčovat se vlně příznivého veřejného mínění stojícího za Royalovou.
Podle mnoha odpůrců Royalové z řad socialistických předáků a radikálů vede nadvláda médií v politickém procesu k průměrnosti: kvality potřebné ke zvolení začínají být téměř neslučitelné s kvalitami potřebnými k vládnutí. Podle kritiků Royalové v Socialistické straně je „hollywoodizace“ politiky, ze které tato kandidátka těží, výrazem nového přístupu, v jehož rámci vůdci následují a následovníci vedou.
Stejnou kritiku však lze namířit i proti Sarkozymu. Oba kandidáti navíc současně s „odstřižením se“ ztělesňují také kontinuitu – se Chirakem a gaullismem v případě Sarkozyho a se socialismem Françoise Mitterranda v případě Royalové. Ta se při hledání legitimity otevřeně hlásí k Mitterandovu odkazu, zatímco Sarkozyho odmítnutí Chirakova dědictví souvisí spíše s formou než s obsahem. Sarkozyho lze do značné míry pokládat za Chiraka s něčím navrch, zatímco Royalová je evidentně Mitterandem bez něčeho.
Až voliči na jaře roku 2007 rozhodnou, bude jejich volba možná záviset spíše na negativních než pozitivních ohledech, jak se stalo již v roce 2002, kdy Chirac čelil ve druhém kole ohavnému nacionalistovi Jean-Marie Le Penovi. A stejně jako v roce 2002 se i napřesrok stane vítězem ten, kdo se bude voličům méně protivit nebo kdo v nich vyvolá menší obavy. Tak či onak převládnou osobnosti nad programy.
Dominique Moisi, zakladatel a vedoucí poradce Ifri (Francouzského institutu pro mezinárodní vztahy), v současné době působí jako profesor na College of Europe ve varšavském Natolinu.
Copyright: Project Syndicate, 2006.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Dominique Moisi or return to our home page.
|
|
