BERLÍN – Před dvěma sty lety americká a francouzská revoluce přivedly na svět přirozenoprávní koncepci nezcizitelných lidských práv. Než se však tato myšlenka začala celosvětově přijímat, alespoň v teoretické rovině, uplynula téměř dvě století válek, politických a společenských katastrof a dekolonizace.

Zpočátku se idea lidských práv omezovala na domácí politiku. V mezinárodních vztazích jediným, na čem záleželo, zůstávala moc, nikoli právo: tradiční koncepce státní suverenity se soustřeďovala výhradně na moc, tj. na ovládání lidí a území, a chránila autoritu státu bez ohledu na to, zda jeho prosazování bylo civilizované či brutální, demokratické či autoritářské.

První významnou změnu v pohledu světa na koncepci svrchovanosti přinesly norimberské soudy s německými válečnými zločinci po druhé světové válce. Vůbec poprvé bylo za své zločiny postaveno před soud celé vedení státu, neboť ke spravedlnosti byli pohnáni jeho představitelé i přisluhovači.

Norimberské soudy a paralelní vznik Organizace spojených národů a její Všeobecné deklarace lidských práv signalizovaly narůstající význam práva v mezinárodních vztazích. Suverenita už se nezakládala výhradně na moci, ale čím dál větší měrou na právu a úctě k právům občanů.

Během pěti desítek let studené války byl tento proces do značné míry zakonzervován. Lidská práva a právní řád se ale jako téma západní politiky začaly znovu objevovat, zejména v návaznosti na helsinskou Konferenci o evropské bezpečnosti a spolupráci v Evropě a její využití jak administrativou amerického prezidenta Jimmyho Cartera, tak četnými nevládními aktivisty, kteří protestovali proti zacházení se sovětskými disidenty.

Dalším velkým krokem byl vznik koncepce humanitární intervence po genocidě ve Rwandě a po balkánských válkách v 90. letech. Mezinárodní právo vlastně začalo uznávat „právo na ochranu“ proti svévoli vlády a zločinům státu vůči vlastním obyvatelům, třebaže jeho vymáhání zůstává značně nejisté.

Konečně, souběžný vývoj v politice a v mezinárodním právu vedl k vytvoření Mezinárodního soudního dvora. S jeho ustavením, vyústivším z dlouhé a strašlivé zkušenosti, udělala velký krok vpřed základní myšlenka modernity, totiž že moc státu a jeho vůdců by měla podléhat vládě nadřazeného zákona, čímž se práva jedince kladou nad státní suverenitu.

Tento běh událostí zdaleka nebyl náhodný. Tváří v tvář totalitním hrozbám fašismu a komunismu ve dvacátém století si Evropa a Spojené státy začaly uvědomovat, že právní řád, rozdělení moci a demokracie rozhodujícím způsobem určují zahraniční politiku a mají obrovský význam z hlediska mezinárodní bezpečnosti. Demokracie se ukázaly jako mnohem mírovější než autoritářské režimy a diktatury.

Dosavadní pokrok je ale opět v ohrožení. Čínské a ruské obrození naznačují, že neexistuje nevyhnutelná vazba mezi hospodářským rozvojem na jedné straně a politickou a kulturní modernizací na straně druhé. Konkrétně úžasný ekonomický úspěch Číny, zdá se, poukazuje na existenci životaschopných autoritářských alternativ k západnímu přesvědčení, že svoboda, demokracie, právní řád a tržní hospodářství tvoří jeden svazek. Ba vzniká dojem, že Čína dokládá možnost výběrové modernizace (při níž si lze, abych tak řekl, objednávat z jídelního lístku modernizace), díky níž státy mohou volit jen ty prvky modernity – technologie, ekonomiku, infrastrukturu, politické instituce a hodnoty –, které jim vyhovují.

Ale modernizace na objednávku je iluze. Její zastánci zapomínají na zkušenost z první poloviny dvacátého století, kdy se autoritářská modernizace zkoušela jak v Německu, tak v Rusku – a s katastrofickými důsledky.

Ve střednědobém výhledu je modernita nedělitelná: buď ji máte celou, anebo vůbec. Hluboké technické a společenské změny vyvolávané silami modernity vytvářejí pnutí, která nakonec nelze řešit bez vhodných normativních a institucionálních reakcí.

Čína a Rusko dnes nejsou výjimkami. Symptomy ochoření výběrovou modernizací jsou v obou zemích dobře patrné ve formě všudypřítomné korupce. Čína například čelí přibývajícím vývozním těžkostem kvůli nedostatečné kontrole bezpečnosti svých výrobků, což je velkou měrou důsledek korupce. Bez věrnosti svobodnému tisku a nezávislému soudnictví tyto těžkosti budou jedině sílit.

Nebude trvat dlouho a ruská „řízená“ (čti: autoritářská) modernizace bude také muset zohlednit právní řád a fungující rozdělení moci, jinak země zůstane závislá na cenách ropy a plynu a bude se nadále brodit zápasem o moc, vliv a peníze. Navíc ani zásoby ropy a plynu, ani imperialistické politiky nezastaví ruský úpadek. Bez fungujících demokratických institucí druhý ruský pokus o výběrovou modernizaci selže stejně jistě, jako selhalo její předchozí, sovětské ztělesnění.

Výběrová modernizace, založená na potlačování konfliktů a napětí, jež modernizace vyvolává, bude se vší pravděpodobností v globalizovaném světě jedenadvacátého století, v němž se krize v jednom koutě světa šíří do dalších míst jako požár, ještě nebezpečnější. Zatímco dříve největší hrozby míru vycházely z mocenské politiky a hospodářského soupeření, dnes stále častěji vyplývají z regionálních a globálních ozvěn politického a sociálního rozkladu stabilních zemí, úpadku jejich normativních a institucionálních soustav a nových totalitních ideologií.

Právě proto se ukazuje, že protiklad mezi takzvanými „realisty“ a „idealisty“ v zahraniční politice a mezi zastánci „tvrdé“ a „měkké“ moci je věcí minulosti. Jistěže, státy se nadále řídí tradiční politikou zaměřenou na zájmy. Takové politiky ale budou mít čím dál menší schopnost zaručit mír a stabilitu do budoucna. V jedenadvacátém století budou lidská práva a bezpečnost neoddělitelně propleteny. Takový je důsledek globalizace, tj. vzájemné závislosti 6,5 miliardy lidí v jediné globální ekonomice a soustavě států.