Jako by situace v Evropě nebyla po francouzském a nizozemském „ne“ ústavě Evropské unie dost špatná sama o sobě, ohrožuje dnes soudržnost Evropy nové rozdělující téma. Spojené státy chtějí zřídit systém protiraketové obrany, který má chránit Ameriku a některé části Evropy před raketami z Blízkého východu. Americké rakety mají být umístěny v Polsku a radarový systém má vzniknout v České republice.

Rusko je plánem USA rozlíceno. Prezident Vladimir Putin přednesl minulý měsíc na mnichovské konferenci o bezpečnostní politice plamenný projev namířený proti tomuto projektu. Zástupci USA byli zmateni, Evropané šokováni.

Dnes USA tvrdí, že dosáhly s Polskem a Českou republikou dohody, podle níž budou zkoumat konkrétní detaily rozmístění nezbytných obranných systémů. Evropa je šokována znovu: zdá se, že dvě velké mocnosti studené války neberou Brusel vážně.

Hrozí nám nové závody ve zbrojení mezi Ruskem a USA, přičemž dějištěm jejich soupeření bude opět Evropa? A nerýsuje se nakonec na obzoru nová studená válka?

Ve vztahu k Amerikou navrhovanému systému protiraketové obrany není důvod k panice. A ani politické klima, staré neshody či nikterak nové mocenské soupeření mezi Ruskem a USA neopravňují k pesimismu.

Rusko bezpochyby znovu nabylo sílu díky vysokým cenám ropy a zemního plynu a získává si zpět postavení nezávislého globálního aktéra. Putinova politika je v Rusku populární, což samozřejmě neznamená, že je také správná. Západ by však měl při kritice Putina brát v potaz jeho domácí podporu.

Ruský návrat na světovou scénu znamená, že se nové i staré soupeření bude v budoucnu rozvíjet a možná i zintenzivňovat. Od nové studené války nás však dělí několik světelných let. Mezi Ruskem a Západem již neexistuje žádné ideologické nepřátelství. Odcizení? Ano. Ale nepřátelství? Ne. Jedenáct obranných raket USA v Polsku nebude ohrožovat bezpečnost Ruska. A nebude znamenat ani počátek nových závodů ve zbrojení. Zároveň lze však jen těžko pochopit, proč USA potřebují učinit toto rozhodnutí právě nyní. Načasování? Priority? Politika USA se zdá nerozumná. Hrozba ze strany Íránu, před níž mají rakety chránit, je stále vzdálená a lze se jí vyhnout diplomatickými prostředky.

Západ navíc potřebuje spolupráci Ruska téměř ve všech důležitých mezinárodních otázkách dne, ať už je to Severní Korea, Írán, Irák, Blízký východ, jižní Kavkaz, střední Asie, Kosovo, Dárfúr, klimatické změny, energetická bezpečnost nebo zamezení šíření jaderných zbraní.

Americká politika vůči Rusku je už nějakou dobu všechno jiné, jen ne konzistentní. Jako by se USA nemohly rozhodnout, zda mají k Rusku přistupovat jako k soupeřící mocnosti, nebo jako ke složitému partnerovi. Vzhledem k tomu, že prioritami zahraniční politiky USA jsou Irák, Írán a širší Blízký východ, by však bylo v americkém zájmu zvolit cestu partnerství.

Evropská politika vůči Rusku je v ještě horším stavu. Stále více totiž připomíná kurník, do něhož se vkradla liška. A poté, co USA oznámily, že na základě bilaterálních dohod s Polskem a Českou republikou vybudují systém protiraketové obrany, nad tímto kurníkem navíc krouží jestřáb. V Evropě se šíří zmatek a panika.

Nejděsivější na tom všem není ani tak samotný americký protiraketový projekt nebo Putinovy silácké řeči, jako spíše stále křiklavější slabost Evropy, kterou tato epizoda odhalila. EU už deset let pracuje na společné zahraniční a bezpečnostní politice. Jak tedy může být diskuse o tak klíčové otázce, jakou je zřízení amerického systému protiraketové obrany v Evropě, na úrovni EU ignorována, aniž by byl učiněn jakýkoliv pokus o nalezení společného evropského stanoviska?

Systém protiraketové obrany v Evropě je záležitostí evropskou, nikoliv bilaterální. Jakkoliv může být NATO důležité, bylo by do očí bijícím přiznáním vlastní bezmoci a nevýznamnosti, kdyby měla EU k této klíčové otázce budoucnosti Evropy nadále mlčet.

Evropská slabost je očividnější o to více, že není vůbec zřejmé, zda americký systém protiraketové obrany bude někdy fungovat. Tento pochybný projekt nestojí za vážné rozdělení Evropy! Bilaterální přístup k otázce však hrozí právě tím: rozdělením Evropy podél týchž zlomových linií jako v případě války v Iráku.

Moskva přitom celou dobu hraje hru „rozděl a panuj“ tím, že využívá závislosti Evropy na ruských dodávkách ropy a plynu. A jelikož společnou politiku EU vůči Rusku blokuje nesmlouvavost polské vlády, Rusko vesele podepisuje bilaterální smlouvy s dalšími a dalšími členskými státy EU, naposledy s Řeckem a Bulharskem.

Jedinou účinnou odpovědí, kterou mohou Evropané Kremlu dát, je přijetí společné energetické politiky, jež zabrání jakémukoliv dalšímu štěpení Evropy. Její dosažení nebude snadné, ale EU v minulosti zvládla i obtížnější úkoly.

EU musí zaujmout společné stanovisko beroucí v úvahu všechny podstatné strategické otázky v jejích zahraničních vztazích. Jinak bude Evropa vydána na milost zájmům druhých.

Žádná evropská země – dokonce ani „velká trojka“ (Francie, Velká Británie a Německo) – nemůže nadále prosazovat své stěžejní zahraničně-politické zájmy osamoceně, mimo společný evropský rámec. Jakékoliv oslabení EU v jejích zahraničních vztazích totiž s sebou nese odpovídající oslabení individuálních zájmů jednotlivých členských zemí.

Každý souhlasí s „Evropou společných hodnot“. My však dnes potřebujeme „Evropu společných zájmů“. Z objektivního hlediska je taková Evropa realitou již dnes. Subjektivně zbývá odpovědět na jedinou otázku: jak dlouho potrvá, než to vlády evropských zemí konečně začnou brát v úvahu?