PCHJONGJANG: Na Severní Koreji je nejpředvídatelnější její nepředvídatelnost. Jednoho dne je syn jejího „milovaného vůdce“ Kim Čong-ila zadržen s falešným pasem při vstupu na japonskou půdu (chtěl prý svému synu ukázat tokijský Disneyland), druhého dne slibuje do roku 2003 dodržet moratorium na testování raket a přitom dále prodává své raketové technologie zemím jako Írán. Severní Korea má ale i svou druhou, neměnnou stránku: svou kocourkovskou ekonomiku.

Za dobu severokorejského hladomoru v letech 1995 až 1997 zemřel možná celý milion lidí. Teď se Světový potravinový program obává další katastrofy – zemědělská produkce země zřejmě klesne až na 1,8 milionu tun obilí, což je podstatně méně než 4,8 milionů tun, jichž je zapotřebí k zajištění skrovného dvousetgramového denního přídělu (polovina denní dávky v uprchlických táborech OSN), který většina běžných Severokorejců dostává. Stav navíc komplikuje fakt, že národní potravinové zásoby došly už v lednu a potravinová pomoc z Jižní Koreje dojde tento měsíc.

Světový potravinový program živí šest milionů severokorejských dětí, ovšem dospělí se o sebe musí postarat sami. (Program „armáda především“ odvádí větší část dodávek obrovské armádě a státní byrokracii.) Aby vůbec přežili, většina Severokorejců sbírá jedné kořínky a listy a vaří polévku ze stonků zelí a zeleninového odpadu. Ti, kdo přežijí, budou podvyživení více než kdy jindy a podíl zakrnělých dětí, jichž jsou dnes dvě třetiny, ještě vzroste.

Sklizeň je v Severní Koreji naplánována na konec června. Letošní sklizeň však bude ještě horší než loňská. Severní Korea přitom sníží množství umělých hnojiv pro výsadbu rýže, a to z 300 000 na 200 000 tun. O této snížené pomoci se však v Soulu pochybuje; tvrdí se, že vztahy mezi Severní a Jižní Koreou musí být upevňovány.

Tyto strašlivé podmínky jsou plodem zvláštní formy severokorejského socialismu zvaného „juche“, kterou vymyslel Kim Čong-ilův otec. Jeho syn už stačil tuto „filozofii“ oslavit ve více než devíti stech knihách a článcích.

V roce 1967 Severní Korea zavrhla marxismus-leninismus a obrátila se definitivně k „juche“. Sovětské dotace přesto až do roku 1991 držely hospodářství Severní Koreje nad vodou. Po oslabení vyvolaném rozpadem SSSR se její hospodářství po sérii záplav a such v letech 1995, 1996 a 1997 dostalo na samé dno. Kim Čong-il si už asi uvědomil, že „juche“ coby filozofie prohrává, ačkoli doma o tom nemluví. A tak se pro radu obrátil na Čínu.

Kim chce od Číny slyšet, co má dělat a jak to má udělat. Při své první ze dvou loňských misí do Pekingu se Kim Čong-il zeptal čínského prezidenta Ťianga Ce-mina, jak dospět k tržní ekonomice a neohrozit přitom totalitní diktaturu. S radostí Vám poradím, řekl Ťiang. Předně – pevnou rukou potlačujte veškerý politický disent už v jeho zárodku. A za druhé – prostudujte burzy a zvláštní ekonomické zóny v naší zemi. Při druhé návštěvě Číny, jíž předcházelo historické setkání s jihokorejským prezidentem Kim Te-džungem loni v červnu, pozval čínský premiér Ču Žung-ťi severokorejského vůdce do Šanghaje, kde mu ukázal její burzu a rozsáhlé staveniště ekonomické zóny Pchu-tung.

Nepochybujme o tom, že Ťiang Ce-min ví, jak udržet autoritativní režim. Mohou ale jeho rady nějak pomoci obrátit chod severokorejského hospodářství? Sotva. Severní Korea není Čína. Politika, díky které se Čína za posledních dvacet let transformovala, v Severní Koreji nejspíš fungovat nebude. Bude trvat hrozně dlouho, než „milovaný vůdce“ jen přesvědčí své následovníky o tom, že burzovní trh – se svou potřebou korporatizace a dokonce privatizace – je významnou složkou první fáze „juche“. Jedním z nejvýznamnějších skutků Tengovy vlády v Číně bylo, že dokázal celé vedení přesvědčit o nevyhnutelnosti reforem.

V Číně ekonomické zóny – zvláště pět „speciálních ekonomických zón“ a nová zóna Pchu-tung v Šanghaji – fungují, poněvadž už od jejich vzniku byly pojímány jako laboratoře pro hospodářské, společenské a dokonce politické experimenty. Hlavním přínosem těchto zón je, že umožnily experimentování s tržními silami v malém, a tudíž politicky přijatelném měřítku; výsledky a zkušenosti těchto experimentů pak byly použity v celé zemi.

Teng Siao-pching, který dal zónám zelenou, přitom věděl, že když otevře čínskou ekonomiku vnějšímu světu, dostanou se těmito zónami do Číny „mouchy“. Přijal toto riziko jako cenu, jíž je třeba zaplatit, má-li se zvýšit ekonomická a sociální úroveň běžných Číňanů. Měl pravdu: mouchy těmito zónami „přilétly“ a s sebou přinesly korupci, kriminalitu, progresivní a liberální postoje a – což je možná nejdůležitější – povědomí o tom, jak vypadá zbytek světa.

Život v Severní Koreji je naopak neprodyšně uzavřen. Ta rádia, která jsou v Severní Koreji dovolena, mohou být nastavena jen na severokorejské stanice. Navštěvovat Pchjongjang může jen nemnoho Severokorejců, zatímco miliony Číňanů každoročně vyjíždí za studiem do zahraničí. Když Severní Korea požádala švédské akademiky o školení v managementu podnikání, ti trvali na tom, aby se školení konalo v podmínkách pokud možno co nejblíže těm, které panují v Severní Koreji. A tak se školení nebude konat ve Stockholmu ani jiném otevřeném městě, nýbrž v komunistické Hanoji.

Vedení Severní Koreje s Kim Čong-ilem v čele si zřejmě ne zcela přesně uvědomuje, jakéže to „mouchy“ se s otevřením ekonomiky do země dostanou. Na rozdíl od Tenga pro ně ale nebudou přijatelné. Jídelníček strádajících Severokorejců tak bohužel ještě dlouho bude sestávat z polévky ze stonků zelí a salátu z luční trávy.