Wednesday, July 30, 2014
Exit from comment view mode. Click to hide this space
1

Nepodceňujme sílu sousedů

PRINCETON – V otázce, zda Sýrie přistoupí na plán příměří bývalého generálního tajemníka Organizace spojených národů Kofiho Annana, panoval minulý týden všeobecný názor, že bude záležet na Rusku. Vraceli jsme se k politice studené války, kdy Západ nebyl ochoten použít sílu a Rusko bylo ochotno pokračovat ve vyzbrojování a podpoře svého chráněnce. Rusko tedy drželo trumf: mohlo se samo rozhodnout, jak velký tlak je připraveno vyvinout na syrského prezidenta Bašára Asada, aby na zmíněný plán přistoupil.

Kdyby byl tento názor správný, pak by Írán bezpochyby držel stejně silné karty. Annan koneckonců odcestoval i do Teheránu. Zdá se, že tradiční geopolitika vyvažování moci se má čile k světu.

Tento názor je však přinejlepším neúplný a zatemňuje stejně mnoho, jako odhaluje. Zejména opomíjí klíčovou a stále větší důležitost regionální politiky a institucí.

Dlouhodobější řešení syrské krize totiž závisí stejně tak na Turecku a Lize arabských států jako na Spojených státech, Evropě a Rusku. Zamysleme se nad dalšími událostmi z minulého týdne: turecká vláda dala jasně najevo, že pokud Annanův plán nepřinese výsledky, uchýlí se k novým opatřením.

Turečtí činitelé vydávají podobná prohlášení už celé měsíce, avšak syrští vojáci nyní stříleli do Turecka, když pronásledovali vzbouřence se Svobodné syrské armády, kteří uprchli přes hranici, přičemž počet syrských civilních uprchlíků se prudce zvýšil. Premiér Recep Tayyip Erdoğan navíc situaci minulý týden dramaticky vyhrotil, když hovořil o tom, že má „mnoho možností“, a dodal: „A také NATO má podle článku 5 zodpovědnost za turecké hranice.“

Článek 5 Severoatlantické smlouvy stanovuje, že útok na jednoho člena NATO má být považován za útok na všechny a že všichni přijdou danému členovi na pomoc. Jiné členské státy NATO by samozřejmě mohly nesouhlasit s názorem, že Sýrie skutečně napadla Turecko, ale kdyby se Ankara odvolala na článek 5, odmítnutí nabídnout pomoc by mohlo mít nepříjemné důsledky pro alianci jako celek. A Asad velmi dobře ví, že bude nemožné vyhnout se dalším přeshraničním incidentům, nebude-li ochoten umožnit Svobodné syrské armádě, aby využívala Turecko jako bezpečnou zónu.

Význam článku 5 spočívá v tom, že lze-li věrohodně prokázat, že Turecko a jeho spojenci jednají v sebeobraně, nemusí usilovat o souhlas Rady bezpečnosti OSN. Erdoğanův náznak tak zcela mění situaci, protože nutí Asada počítat s možností de facto vojensky vynuceného vzniku bezpečné zóny pro civilní opozici.

Hlubší význam pak spočívá v tom, že první úroveň legálnosti a legitimity potřebné k úspěšnému použití síly zde poskytují regionální organizace včetně NATO. Spojené státy by nebyly podpořily intervenci v Libyi, kdyby Liga arabských států nepodpořila bezletovou zónu a nebyla ochotna jít na tomto základě do OSN.

Předpokládáme-li, že Asad nezačne srovnávat buldozerem se zemí celá města, pak si neumím představit, za jakých okolností by USA podpořily třeba i omezenou vojenskou intervenci v Sýrii bez veřejného souhlasu Ligy arabských států a Turecka. Proto jsme v otázce Sýrie svědky hry „až po vás“, kdy Turci tvrdí, že potřebují podporu Západu, USA tvrdí, že potřebují regionální podporu, a obě strany tvrdí, že potřebují podporu OSN.

Podíváme-li se mimo Blízký východ, pak nejlepší příklad geopolitiky založené ve stejné míře na regionálních mocnostech a institucích jako na tradičních velmocích představuje Afrika. Zatímco Annan vynakládá maximální diplomatické úsilí, aby vyřešil syrskou krizi, nepokoje v Senegalu, Mali, Malawi a Guineji-Bissau hbitě vyřešily jiné regionální mocnosti. Zejména Africká unie (AU) opakovaně zasahuje ve jménu vymáhání Africké charty demokracie, voleb a vládnutí.

Bublající násilí provázelo nedávné volby v Senegalu, v nichž bylo prezidentu Abdoulaye Wadeovi bezprecedentně umožněno ucházet se o funkci i na třetí funkční období. První kolo svedlo Wadea do souboje s Mackym Sallem a Africká unie v tu chvíli rychle vyslala do země volební pozorovatelskou misi tvořenou zástupci 18 afrických států, která měla posoudit, zda volby proběhly legálně a výsledky „odrážejí vůli senegalského lidu“. Nemůžeme s jistotou tvrdit, jaký dopad měla tato mise na Wadeovo konečné rozhodnutí uznat porážku se Sallem, ale vědomí, že ho sleduje celý region, muselo mít na jeho uvažování vliv.

Situace v Mali je složitější, neboť ji definuje probíhající odtrženecké hnutí i převrat z 21. března. Po převratu nicméně AU a Hospodářské společenství západoafrických států (ECOWAS) s podporou OSN okamžitě pozastavily členství Mali v AU, uvalily na zemi hospodářské a diplomatické sankce a omezily vůdcům převratu možnost cestovat. O pouhé dva týdny později představitelé ECOWAS oznámili, že dospěli s vůdci převratu k dohodě o návratu k civilní vládě výměnou za zrušení sankcí.

Stejně tak prezident AU Jean Ping odsoudil počátkem dubna převrat v Guineji-Bissau, a to neprodleně a s použitím nejsilnějších možných výrazů.

Lidé, kteří veškeré kroky na mezinárodní scéně interpretují jako výsledek ustavičného soupeření jednotlivých států o moc a prestiž, budou mít vždy po ruce dostatek důkazů. Způsob, jakým se v Sýrii projevuje saúdsko-íránská rivalita, je výtečným příkladem. Touha zemí zastavit masové vraždění ve svém sousedství nebo vymáhat regionální normy však má také svou sílu. Stále častěji platí, že pokud nezasáhne regionální instituce, je pro síly nacházející se mimo region obtížné intervenovat. A když se naopak region sjednotí na dalším postupu, začne být intervence vnějších mocností méně nezbytnou nebo účinnější.

Exit from comment view mode. Click to hide this space
Hide Comments Hide Comments Read Comments (1)

Please login or register to post a comment

  1. CommentedZsolt Hermann

    Humanity is like a patient being for a long time in a comatose, unconscious state, slowly starting to wake up, gradually feeling different body parts, at first in isolation as if they existed and functioned independently, then greater or smaller connection appears, in the meantime a growing number of scientific data, reports support the notion of single, interconnected human system, and through the developing global crisis we get daily reminders on how much we depend on each other.
    So gradually we get the picture that national, cultural separations, fragmentation, the old polarized world view is becoming irrelevant and we all exist in this integral network, but we still do not feel it, and we still act "old school" trying to exclude, threaten, only join in order to join forces against somebody else, and so on, basically making all our calculations based on self benefit regardless of the wider consequences.
    The only chance we have to find solutions for our multiple local or global problems affecting all human institutions is when we realize that whatever happens, wherever in the world, is just as important for someone actually living on the spot, as for those living on the other side of the world.
    The problems in Senegal should be just as important for people on New Zealand as it is for their African neighbors.
    In an integral system before any decision or action all the elements have to be taken into consideration, and we should only act when we are assured that the action has positive effect on the totality of the system.
    Thus in short I agree with what the article suggest, but in a globally expanded fashion.

Featured