Procesy s válečnými zločinci byly kdysi vážným podnikem. Jen si vzpomeňte na fotografie Hermana Göringa a Rudolfa Hesse, jak mrzutě sedí na lavici obžalovaných v Norimberku. Někteří nacističtí pohlaváři byli dokonce po poměrně krátkých, ale spravedlivých procesech oběšeni.

Dnes se soudní řízení proti nejničemnějším světovým vůdcům proměnila ve frašku. Soud se Saddámem Husajnem a jeho baasistickými posluhovači přináší neustálý sled trapností. Obžalovaní zkoušejí jednu taškařici za druhou a Husajn předvádí všechny možné podoby pohrdání, kromě vystrkování holého zadku na soudce. Stěží lze očekávat výsledek, který se bude v očích Iráčanů a světa jevit jako legitimní.

Proces se Slobodanem Miloševičem se mezitím po uplynutí čtyř nudných let výpovědí a po vyčerpání více než 200 milionů dolarů na výdajích proměnil v pohřeb. V Kambodži se Organizace spojených národů a vláda už téměř deset let dohadují, jak před soud dostat přežívající postavy Rudých Khmerů.

Masoví vrazi, kteří se dostali k moci ve dvacátém století byli odsouzeni k tomu, že budou buď zabiti při lidové vzpouře, nebo souzeni za své zločiny – tedy pokud nezemřeli u moci. Kdo může být hrdý na to, že poslední komunistický vůdce Rumunska Nikolae Ceauşescu a jeho žena byli zastřeleni bez sebemenšího zdání spravedlivého procesu? Formální nástrahy skutečného soudu se zdají vždy lepší než okamžitá spravedlnost, byť by konečným výsledkem byla rovněž smrt.

Dnes existují dva schůdné způsoby, jak postupovat proti svrženému tyranovi. Svého bývalého vůdce by mohl před soud pohnat sám národ, jak v 80. letech učinili Argentinci s generály zodpovědnými za zmizení více než pěti tisíc spoluobčanů. Na mezinárodní úrovni zůstává pro zahájení dalších procesů po ruce norimberský model, ač za pochybných podmínek, kdy vítězné mocnosti někdy zavádějí zodpovědnost za zločiny, například „zločiny proti lidskosti“, jež nebyly v době jejich spáchání řádně vymezené.

Byly doby, kdy jsme mohli vidět výhody jak národních, tak mezinárodních soudních procesů. Domácí procesy umožnily místnímu společenství, aby se blízkou účastí vypořádalo se svým hořem. Jako soudci a porotci dokázali krajané obžalovaného projevit větší cit pro posuzování viny, neboť si byli vědomi tvrdých podmínek, za nichž sesazený diktátor dělal svá rozhodnutí.

Argentinský proces s generály byl úspěšným rituálem v bolestivém přechodu od vojenské junty k demokracii, zážitek však skončil plačtivým nedostatkem sebevědomí. I po odsouzení byli generálové natolik mocní, že si vynutili ukončení procesů a poté milost od nastoupivšího prezidenta. Argentinská politika je do právních důsledků procesů z doby před 20 lety stále zapletena.

Na mezinárodní úrovni bylo rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN ustavit Mezinárodní trestní soud pro bývalou Jugoslávii (ICTY) rovněž přivítáno s velkou důvěrou. ICTY skutečně pod vedením Antonia Casseseho učinil několik zásadních rozhodnutí. Pak ale měli soudci tu smůlu, že se jim splnil jejich největší sen – soudit na svém dvoře arcilumpa Slobodana Miloševiče.

Není jasné, jak by v místním procesu s Miloševičem naložili Srbové. Hodně by záviselo na tom, která politická strana by soud ovládla. Na mezinárodní úrovni nepanovaly obavy z přemíry politiky, ale z přemíry práva. Miloševičův soud musel být víc než spravedlivý, musel být emblémem Spravedlnosti OSN. Miloševičovi proto bylo dovoleno, aby se sám obhajoval – což byla vzhledem k délce a účinnosti soudu obrovská chyba. Nijak omezen nebyl ani počet svědků, jež žalobce předvolával k výpovědi o jedné a téže hrůzné historii srbské agrese a brutality.

Potrvá mnoho měsíců, než bude stanoveno, kde se stala chyba a proč proces trval skandální čtyři roky. Moje tušení je takové, že soudní úředníky s dobrými úmysly až příliš ovlivnila jihoafrická Komise pravdy a usmíření, model vychvalovaný na právnických fakultách jako žádoucí alternativa k odvetné spravedlnosti. V jihoafrických jednáních nebyla nejpodstatnější otázkou budoucnost obžalovaného, ale minulost obětí. Všechny oběti byly vedeny k tomu, aby vyprávěly svůj příběh a obžalovaný poslouchal.

V případě masakrů vytrpěných ve dvacátém století by takové vyprávění příběhů mohlo trvat desítky let. Povzbuzovat oběti, aby hovořily, a pak dávat obžalovanému právo mařit jednání vychvalováním svých zásluh v pozici politického lídra je recept na nekonečné zdržování.

Jedno poučení, jež jsme si z procesů s Miloševičem i Husajnem odnesli, je to, že není dobře stavět muže či ženu před soud proto, abychom skoncovali s jejich charismatickou přitažlivostí. Obžalovaní proces překroutí – zejména mají-li možnost obhajovat se sami – a soudní síň využijí k obhajování své kariéry. Tyrani by měli být souzeni, až když jsou jasně poraženi.

Je ironické, že výhodou norimberských soudních tribunálů bylo právě jejich obsazení představiteli vítězných mocností. Ti byli Göringovi, Hessovi a jejich pomahačům neustálou připomínkou, že kontrolu mají v rukou Spojenci a že nacisté byli nezvratně poraženi. Jasným cílem procesu bylo vždy potrestání viníka, nikoli formování způsobu, jímž budou psány dějiny.

Tragédií Miloševičova a Husajnova procesu je to, že podrobnosti historie se ještě neusadily a před soudem stály samotné dějiny. Výsledné váhání zodpovědných osob umožnilo vytvoření postupů – jak mezinárodních, tak národních –, které nahrávaly fantaziím o zbavení viny a návratu. V případě Husajna se tato fantazie ještě může zhmotnit.