Frontiers of Growth
Atentátník globalizace
Branko Milanovic
|
|
|
|
První vlna ekonomické globalizace ve světě, v jejímž čele stálo v devatenáctém století britské impérium, skončila doslova třeskutě jednoho nedělního odpoledne v roce 1914, kdy Gavrilo Princip zavraždil (dvěma až záhadně dobře mířenými kulkami) rakouského arcivévodu Františka Ferdinanda s manželkou. Následující roky byly poznamenány všeevropským masakrem, nestabilitou po celá 20. léta a vzestupem fašismu a komunismu, který vyvrcholil smrtí bezpočtu milionů lidí během druhé světové války.
Chýlí se ke konci také dnešní globalizační éra? Pokud ano, pak nemusí nutně skončit opakováním masakrů z minulého století, nýbrž ekonomickým okleštěním, které způsobí hospodářskou stagnaci a odsoudí miliardy lidí k trýznivé chudobě.
Do role atentátníka globalizace byli navrhováni nejrůznější kandidáti. Do světové ekonomiky se ovšem vkrádá jeden málo viditelný, a přesto pravděpodobný uchazeč: sílící tendence omezit volnou cirkulaci lidí, „oplotit“ bohatý svět. V současnosti vidíme hrozbu této tendence neustále, avšak vnímáme ji jako natolik zdánlivě neškodnou, že si na ni docela dobře můžeme spíše přivyknout, než abychom ji zastavovali.
Globalizace znamená volný pohyb kapitálu, zboží, technologií, myšlenek a… ano, také lidí. Jakákoliv globalizace, která se omezuje na první tři nebo čtyři svobody, ale vynechává tu poslední, je jen částečná a neudržitelná. Jakmile se lidé nebudou moci stěhovat, jen máloco zabrání vládám, aby omezily volný pohyb zboží nebo jiných výrobních faktorů. Koneckonců, nebudou-li přelidněné země s vysokou nezaměstnaností moci exportovat lidi, proč by nesáhly k vyšším celním bariérám, aby ochránily stávající pracovní místa?
Co však s nezaměstnanými, kteří zůstanou uvězněni ve svých společnostech? Válka s terorismem nám ukázala, jaká rizika mohou vyvstat ze sociální frustrace, která bývá častým výsledkem.
„Oplocování“ bohatého světa však chvatně pokračuje. Spojené státy plánují vybudování faktické „mexické zdi“, která zabrání chudým lidem přecházet hranice do Texasu či Kalifornie. Stovky, ne-li tisíce Afričanů zase každoročně umírají ve snaze dosáhnout břehů pevnosti Evropa.
Úsilí o omezení pohybu lidí mezi státy odhaluje měkký podbřišek globalizace: prohlubující se propast mezi průměrnými příjmy jednotlivých zemí. Místo aby chudé země rostly rychleji než bohaté (jak by se dalo při základních znalostech ekonomie očekávat), bývá pravdou převážně opak.
V letech 1980 až 2002 činil průměrný roční růst příjmu na hlavu v bohatém světě (definovaném jako souhrn „starých“ členů OECD) téměř 2% oproti pouhému 0,1% ve 42 nejméně rozvinutých státech. Průměrný příjem v Latinské Americe dnes sotva přesahuje úroveň z roku 1980.
Takto obrovská propast podněcuje migraci. Lidé toho dnes o podmínkách v jiných zemích vědí daleko více než v minulosti, a pokud přechod hranice znamená, že se jejich příjem může několikanásobně zvýšit, pokusí se o něj.
Proto dnes většina nejkonfliktnějších hranic odděluje ekonomiky, mezi nimiž existují největší rozdíly v příjmech obyvatel. Na světě jsou taková horká místa čtyři: hranice mezi USA a Mexikem, Španělskem a Marokem, Řeckem (plus Itálií) a jižním Balkánem a Indonésií a Singapurem (případně Malajsií). Příjmové rozdíly se zde pohybují od více než sedmi ku jedné v posledně jmenovaném případě přes 4,5 ku jedné v případě Španělska a Maroka, 4,3 ku jedné mezi USA a Mexikem až po čtyři ku jedné mezi Řeckem a Albánií.
Příjmové rozdíly přitom nebyly takto obrovské vždy. V roce 1980 činil průměrný příjem v USA o něco málo více než trojnásobek mexického příjmu; rozdíl mezi Singapurem a Indonésií činil 5,3 ku jedné a rozdíl mezi Španělskem a Marokem 3,5 ku jedné. Dokonce i propast mezi Řeckem a Albánií byla při poměru tři ku jedné nižší než dnes. Příjmové rozdíly mezi všemi těmito sousedními zeměmi se tedy v posledním čtvrtstoletí podstatně zvýšily.
Lze se tedy jen těžko divit, že právě na těchto místech dochází k největšímu nezákonnému přistěhovalectví a obchodu s lidmi – piráti v Malackém průlivu, rychlé čluny mezi Albánií a Itálií nebo kontejnery se zoufalými lidmi z Afriky a Latinské Ameriky.
Bude-li dnešní globalizace i nadále prohlubovat příjmové rozdíly, budou migrační vlny sílit. Bohatý svět pak bude v rámci jakési podmíněné reakce stavět ještě vyšší bariéry, aby tento lidský příliv zastavil.
Má-li globalizace, která tolik obohatila nejbohatší země světa, pokračovat, musí vlády nalézt způsoby, jak zvyšovat příjmy rovnoměrněji. Jinak dnešní „oplocování“ bohatého světa zvýší riziko zpětné reakce proti svobodnému oběhu zboží a kapitálu, ale i politické nestability podtržené terorismem. Globální redistribuce příjmů bohatými zeměmi by neměla být pokládána za otázku dobročinnosti, nýbrž za osvícené sledování vlastních zájmů.
Branko Milanovic pracuje jako ekonom pro Carnegieho nadaci pro mezinárodní mír.
Copyright: Project Syndicate, 2006.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Branko Milanovic or return to our home page.
|
|
