Hospodářský boom v Číně a Indii pomohl snížit globální nerovnost. Během posledních dvou desetiletí zmenšily masy Indů a Číňanů (relativně) propast mezi sebou a bohatým světem.

Současně se však řada skutečně chudých zemí světa propadla ještě více (zejména v Africe, kde bývá rozvoj často označován za katastrofální) a nerovnosti uvnitř většiny zemí se prohloubily. Zvyšující se nerovnosti byly zaznamenány ve Spojených státech (od nástupu administrativy Ronalda Reagana), ve Velké Británii (počínaje Margaret Thatcherovou), v Rusku během privatizace a v nedávné době i v Číně a Indii.

Tento vývoj pak přispívá k nerovnosti globální. Celkem vzato se tedy zdá, že globální nerovnost byla v posledních dvou desetiletích poměrně stabilní.

Mělo by se s tím něco dělat? Mnozí lidé se domnívají, že žádný celosvětový zásah proti ekonomické nerovnosti není nutný. Argumentují tím, že záleží jen na snižování chudoby. Jak říká zástupkyně výkonného ředitele MMF Anne Kruegerová: „Chudí lidé zoufale touží spíše po zlepšení svých materiálních podmínek… než po vzestupu na [žebříčku] distribuce příjmů.“

A tak přestože se absolutní rozdíl ve výši příjmu průměrného Američana a průměrného Afričana zvyšuje, proč si s tím lámat hlavu? Koneckonců, argumentují tito lidé, průměrný Afričan bude i tak o něco méně chudý.

To ovšem předpokládá, že nezáleží na vztahu mezi naším příjmem a příjmem ostatních. Psychologické studie ovšem bez výjimky ukazují, že lidem nezáleží pouze na jejich absolutním příjmu, ale i na jejich postavení v sociální pyramidě a na otázce, zda je jejich pozice spravedlivá.

V minulosti mohl chudý Afričan vzhlížet ke svým krajanům a cítit odpor vůči jejich bohatství; dnes on i jeho lépe zajištění krajané vzhlížejí k bohatému světu a cítí odpor vůči propastným příjmovým rozdílům, které vidí. Tyto rozdíly nejlépe vyniknou tam, kde společně pracují lidé z různých zemí, například v mnoha nadnárodních firmách. „Cizák“ z bohatého světa může za stejnou práci pobírat až desetkrát více než místní zaměstnanci.

Mzdová prémie založená výlučně na státní příslušnosti je protivná. I když však lidé nepracují spolu, globalizace jim – díky tomu, že vnáší svět do každého obývacího pokoje (případně chýše) – umožňuje mnohem širší srovnání své životní úrovně. Nahlodává relativní bezpečí, do něhož se mohl bohatý svět uzavřít jako do kokonu. Příjmové rozdíly dnes vidí úplně všichni.

Proto je zapotřebí mezinárodní zásah, který by řešil globální chudobu i globální nerovnost. Globální přerozdělování prostřednictvím daní, které by vybíral nějaký mezinárodní orgán, se dnes možná zdá přitažené za vlasy, avšak logika rozvoje, jehož jsme dnes svědky – zejména odklon od národních států jakožto center suverenity – nasvědčuje tomu, že k tomu nakonec může dojít.

Jedna taková příležitost byla promarněna počátkem devadesátých let. Když Rusko čelilo nejhorší krizi, směřovala pomoc zkorumpovanému Jelcinovu režimu. Přitom měla být adresována v hotovosti přímo nejpotřebnějším Rusům: důchodcům, jejichž příjmy zaznamenaly kvůli inflaci a hospodářskému poklesu prudký pád. Nějaká mezinárodní organizace mohla jednoduše využít existující infrastruktury ruského státu a distribuovat hotovostní podporu přibližně dvaceti milionům důchodců – takto přidělené peníze by bývaly byly cíleny a vynaloženy mnohem lépe, než když stejnou částku obdržela vláda.

Kdyby se tak bylo stalo, Rusové by dnes láskyplně vzpomínali, jak dostali od mezinárodního společenství hotovostní příspěvek, místo aby mu vyčítali, že převedlo prostředky na zkorumpované politické špičky. Stejný nebo podobný postup by se dnes dal uplatnit v řadě zemí, od Angoly po Zimbabwe.

Takový přístup je jednoduchý a účinný. Zahrnuje tři kroky: vybrat peníze od celosvětově bohatých, nejednat s vládami a převést prostředky v hotovosti chudým.

Zastáncům ponechání globalizace výlučně v rukou soukromého sektoru se možná zajídá představa, že by nějaká celosvětová agentura získala pravomoc vybírat daně. Tito lidé si však nemohou nepovšimnout, že jimi podporované procesy podkopávají jejich vlastní pozici tím, že stále více obnažují propastné rozdíly v bohatství a stále více zpochybňují spravedlnost skutečné globální distribuce příjmů. Nakonec si i oni uvědomí, že je také v jejich zájmu podpořit nějakou formu globální akce, která by se vypořádala s chudobou a nerovností.

Copyright: Project Syndicate, 2005.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.