RAMALLÁH – V blízkovýchodním konfliktu se něco děje, ale je těžké říct co. Zdá se, že průlom je na dosah ruky, ačkoliv všechny strany jako by dál lpěly na svých tradičních stanoviscích. Liga arabských států dala zelenou nepřímým palestinsko-izraelským rozhovorům a různá fóra palestinského vedení schválila obnovení rozhovorů. Dokonce i obvykle bouřlivý palestinský vyjednavač Saíb Irikát zmírnil svou rétoriku a palestinský prezident Mahmúd Abbás poskytl izraelské televizi optimistický rozhovor.

Izrael však veřejně nepřistoupil na americký a palestinský požadavek zrušit výstavbu osad v Jeruzalémě, schválenou během nedávné návštěvy amerického viceprezidenta Joea Bidena v Izraeli. Izraelští činitelé, kteří popírají palestinské tvrzení, že mezi USA a Izraelem existuje tajná dohoda, mají naopak očividně v úmyslu pokračovat ve výstavbě židovských domů v okupovaném východním Jeruzalémě. Co se tedy děje?

Za prvé se opět přesouváme do sféry, kterou Henry Kissinger kdysi nazval říší „konstruktivní nejednoznačnosti“. Palestincům se prostřednictvím vzkazu od prezidenta Baracka Obamy, který jim doručil jeho zvláštní vyslanec George Mitchell, dostalo ujištění, že se Izraelci v nadcházejících čtyřech měsících nepřímých vyjednávání nedopustí žádných „provokací“. Když však byli Palestinci požádáni o vyjasnění, přiznali, že v této věci neexistuje žádný písemný slib.

Nicméně poradce Bílého domu Dan Shapiro byl údajně během své nedávné cesty do Izraele ujištěn, že Izraelci nevystaví své americké přátele do trapné situace. Výměnou za to předal Shapiro pozvání do Bílého domu ultraortodoxnímu vůdci izraelské strany Šas. Mitchell adresoval podobné pozvání Abbásovi.

Palestinci chápou, že bez tlaku se uskuteční jen pramálo změn. Očividně také chápou pošetilost násilného odporu a učinili výrazný posun směrem k nenásilným akcím – se souhlasem (a možná i podněcováním) mezinárodního společenství –, aby udrželi tlak na osadníky.

Hlavní frakce OOP, hnutí Fatáh, učinila tento posun na svém šestém sjezdu, který se po dvacetileté přestávce konal v zimě v Betlémě. Vysocí představitelé OOP se účastnili demonstrací a protestních aktivit, přičemž někteří utrpěli zranění a člen výkonného výboru Abbás Zakí se na pár dní ocitl ve vězení. Jiným vysokým představitelům Fatáhu byly zakázány cesty mimo území západního břehu Jordánu, převážně kvůli jejich účasti na nenásilných protestech.

Vedle nenásilných aktivit nabralo vysokou rychlost i úsilí o vybudování palestinského státu. Salám Fajjád, energický palestinský premiér, jemuž se dostalo vzdělání na Západě, realizuje podrobný plán vyhlášení faktického palestinského státu do srpna roku 2011.

Zatímco budování státu řídí civilní Palestinská samospráva, politické úsilí má na starosti OOP, jejíž předseda Abbás je šéfem Fatáhu a také prezidentem Palestinské samosprávy. Abbás a jeho tým vyjednavačů pod Irikátovým vedením zaznamenali úspěch při zajišťování podpory všech členů Ligy arabských států.

OOP se zase podařilo získat podporu Evropanů pro jednostranné palestinské vyhlášení státnosti. Jedinou překážkou, která teď před palestinskými vůdci stojí, jsou Američané. Když Palestinci žádali Mitchella o záruky, že USA takové vyhlášení státnosti podpoří, pokud rozhovory ztroskotají, odvětil Mitchell, že při takovém závazku by vyjednávání nemělo smysl.

Američané totiž mají vlastní představy, jak dosáhnout průlomu, a to zejména s Izraelem, který dnes Obamova administrativa pokládá za významnou překážku. Ve snaze dosáhnout v Izraeli změny vypouštějí Američané nejrůznější pokusné balonky. Jedním z nich je možnost, že pokud současný proces ztroskotá, může Obama zveřejnit vlastní plán, od něhož mnozí očekávají, že to bude téměř dokonale věrná kopie návrhu, se kterým přišla v posledních dnech svého funkčního období před deseti lety administrativa Billa Clintona. V té době se palestinští a izraelští vyjednavači nechali slyšet, že obě strany nikdy neměly k dohodě blíž.

Z amerického mírového plánu, který by byl spravedlivý a rozumný, by rozhodně měla radost řada obyčejných Izraelců i Palestinců. Mohl by napáchat značné škody pravicovým izraelským politickým silám, které se dostaly k moci v důsledku osmi let takzvané války proti terorismu pod vedením bývalého amerického prezidenta George Bushe.

Izraelci ukrývající se za touto antiislámskou fasádou zjistili, že je snadné nabourávat veškeré rozumné mírové úsilí včetně arabského mírového plánu z roku 2002, v jehož rámci se arabské státy a země s muslimskou většinou dohodly na normalizaci vztahů s Izraelem, pokud se stáhne z oblastí okupovaných v roce 1967. Plán rovněž poskytl Izraeli roli srovnatelnou s rolí Palestinců při řešení otázky uprchlíků. Vyzval k „přijetí spravedlivého řešení problému palestinských uprchlíků, které bude dohodnuto v souladu s rezolucí 194 Valného shromáždění OSN“.

Dalším americkým pokusným balonkem byl návrh, že pokud všechny výše uvedené postupy selžou, mohly by USA navrhnout, aby se arabsko-izraelský konflikt vyřešil svoláním mezinárodní konference. Taková konference je ostatně uvedena v „cestovní mapě“ jako součást třetí fáze rozhovorů.

Izraelci a Palestinci až dosud trvali na různých „červených čarách“, které – jak prohlašovali – nikdy nepřekročí. Následující měsíce ukážou, zda se o těchto veřejných stanoviscích dá jednat, což by mělo evidentní důsledky pro obě strany i jejich vztah s mezinárodním společenstvím, zejména pak s USA.