Sunday, September 21, 2014
0

Skromnost na Blízkém východě

„Zralost je vše,“ uzavírá Edgar v Králi Learovi . Přenechám shakespearologům, aby rozluštili, co tím měl na mysli. Pro diplomaty a historiky je však pochopení konceptu zralosti středobodem jejich práce: souvisí s poznáním, nakolik je určité jednání či konflikt připraven k řešení.

Možná to zní akademicky, ale nic není vzdálenější pravdě. Spojené státy a ostatní tři členové blízkovýchodního Kvartetu – Evropská unie, Rusko a Organizace spojených národů – mají v plánu pozvat mnoho stran izraelsko-arabského konfliktu na listopadové jednání poblíž Washingtonu.

Problém tkví v tom, že tento konflikt ještě ani zdaleka není zralý k řešení. Ignorování této reality povede k nezdaru, ne-li přímo ke katastrofě.

Zralost má několik prvků: musí existovat nějaký vzorec, který zúčastněné strany přijmou, diplomatický proces, který je k tomuto bodu dovede, a protagonisté schopní a ochotní uzavřít dohodu.

Není zřejmé, zda je některá z těchto podmínek na dnešním Blízkém východě splněna. Mnohé se již řeklo či napsalo o tom, jak by měla „konečná podoba“ míru mezi Izraelem a Palestinci vypadat, ale mezi oběma stranami stále přetrvávají rozdílné názory na důležité otázky hranic, statutu Jeruzaléma a jeho svatých míst, práv uprchlíků, budoucnosti izraelských osad a bezpečnostního uspořádání.

Je zde také otázka procesu. Kdo by se měl vyjednávání účastnit? Jaká témata by měla být na pořadu jednání? Jakým aktivitám včetně násilí a obsazování území je zapotřebí během jednání zamezit?

Nejklíčovější je však podmínka místního vedení. Předseda Palestinské samosprávy Mahmúd Abbás si možná přeje podepsat mírovou dohodu s Izraelem, ale existuje pramálo důkazů, že je v dostatečně silné pozici, aby toho dosáhl. V Gaze ztratil veškeré pravomoci a i na západním břehu Jordánu je jeho moc chatrná. Kdyby byla Palestina stát, byla by hodnocena jako neúspěšná.

Pozice izraelského premiéra Ehuda Olmerta je silnější, ale přesto nejistá. Jeho koaliční vláda přežívá hlavně proto, že řada členů izraelského parlamentu ví, že by v předčasných volbách přišli o křesla. Zůstává otevřenou otázkou, zda by maximum toho, co Olmert pravděpodobně bude schopen a ochoten nabídnout, odpovídalo minimu toho, co bude Abbás schopen akceptovat.

Snaha ukončit blízkovýchodní konflikt v takovém klimatu by byla marná. Ba co hůř, nezdar by na obou stranách sporu posílil ty, podle nichž je diplomacie ztrátou času.

Co by se tedy mělo dělat?

Za prvé je důležité, aby očekávání zůstala skromná. „Úspěch“ je třeba definovat úzce. Volání po dohodě v nejrozporuplnějších bodech konečného mírového urovnání je nerealistické. Úspěchem by byl již prostý souhlas s agendou návazných jednání. Zde i kdekoliv jinde bude zapotřebí, aby se do čela postavily USA – od zúčastněných stran nelze očekávat, že dosáhnou konsensu samy.

Za druhé je nezbytné, aby se toto jednání stalo počátkem seriózního procesu, nikoliv jednorázovou událostí. Je třeba se vystříhat pevných časových rámců, neboť dějiny ukazují, že by nebyly splněny. Nikdo by však neměl odejít z jednání s pochybnostmi o odhodlání USA a ostatních členů Kvartetu zajistit, aby tento proces v co nejbližší době uspěl.

Za třetí nemůže diplomacie přežít, tím méně prosperovat v podmínkách, které se den ode dne zhoršují. Palestinci si musí začít spojovat mír a diplomacii především se zlepšením svých životních podmínek. To vyžaduje zvýšení bezpečnosti, větší přísun pomoci a investic a také omezení vyvlastňování půdy, které je v rozporu s příslibem vlastního státu. Izraelci zase požadují a také si zaslouží více bezpečnosti.

Za čtvrté musí být těm, kdo se jednání nezúčastnili, umožněno připojit se k tomuto procesu později. Nejdůležitější bariérou pro Hamás a ostatní by měl být jasný závazek zříci se ozbrojeného násilí ve snaze dosáhnout politických cílů.

Za páté nelze od palestinského vedení očekávat, že bude riskovat kvůli míru bez politické ochrany. To znamená, že vlády arabských zemí pod vedením Egypta a Jordánska, ale také za účasti Saúdské Arábie a dalších států Arabské ligy musí veřejně deklarovat ochotu podpořit mír založený na soužití s Izraelem. Také by pomohlo, kdyby země, které to ze své pozice mohou učinit, zdůraznily svou připravenost vyčlenit prostředky na pomoc při budování palestinského státu a opětovném usídlování jak uprchlíků, tak i lidí žijících v osadách, které budou na základě případné mírové dohody vyklizeny.

Některým lidem se tento přístup bude zdát přehnaně skromný. Pro velké ambice však zatím nenazrál čas. Podmínky pro mír na Blízkém východě se za sedm let od doby, kdy zúčastněné strany naposledy přizvala k jednáním Clintonova administrativa, výrazně zhoršily. Vedoucí izraelští a palestinští představitelé jsou dnes mnohem slabší než jejich předchůdci, Hamás kontroluje Gazu, Írán má větší vliv, byly vybudovány další osady i bezpečnostní zeď a USA zabředly v Iráku a ztratily v celém regionu kredit.

To není argument pro váhání. Nečinnost je na Blízkém východě jen zřídkakdy blahodárná. Je však nezbytné, aby nové úsilí nenapáchalo víc škody než užitku. Vyhnout se nezdaru je někdy lepší cíl než snaha dosáhnout velkého úspěchu. Toto je právě taková situace. Dnešní diplomaté by udělali dobře, kdyby si vzpomněli na varování slavného francouzského státníka Talleyranda: „ Surtout, messieurs, point de zéle .“ Především, pánové, ne příliš horlivosti.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured