Současné úsilí o oživení „cestovní mapy“ ke konečnému urovnání palestinsko-izraelského konfliktu a vytvoření palestinského státu je teprve v předběžné fázi. Jednou z těchto předběžných snah byla i nedávná mezinárodní konference v Londýně, která si kladla za cíl podpořit reformy v palestinské samosprávě a získat podporu pro obnovená jednání s Izraelem.

Já ovšem tvrdím, že zprostředkovatelského úsilí není zapotřebí: Palestinci dnes potřebují partnery. Jejich přirozeným a historickým partnerem v konfliktu s Izraelem přitom vždy bylo Jordánsko.

Toto partnerství se nikdy nezpřetrhalo. Články 3 a 8 jordánské mírové smlouvy s Izraelem se výslovně zmiňují o problému uprchlíků jako o jedné z nejvýznamnějších otázek, které je stále potřeba vyřešit, a poukazují rovněž na nevyřešený stav přeshraničních úmluv a otázky Jeruzaléma. Jordánsko nestojí stranou současného mírového procesu, ale je jeho nezbytnou součástí.

Původní cestovní mapa narýsovaná na madridské konferenci v roce 1991 předpokládala dvě fáze: konečné urovnání sporů mezi Palestinci a Izraelem a trvalé vyřešení regionálních konfliktů. Účast Jordánska na obou těchto fázích je klíčová.

Zájmy obyvatel všech tří oblastí – Palestiny, Jordánska a Izraele – jsou samozřejmě natolik propletené, že jejich představitelům nebude zbývat nic jiného než se mezi sebou dohodnout, mají-li vyjednávání uspět. Problém uprchlíků například nelze oddělit od širších problémů spojených se začleněním všech obyvatel Palestiny, Jordánska a Izraele – kde jsou uprchlíci nejpočetnější – do občanské společnosti, v níž se mohou těšit rovnému právnímu postavení a rovnému přístupu k ekonomickým a kulturním příležitostem.

Takové integrace nelze dosáhnout na jednostranné bázi, nýbrž pouze prostřednictvím programů přijatých ve vzájemné spolupráci hostitelských a dárcovských zemí; stejně tak jí nelze dosáhnout za podmínek naprostého politického a správního oddělení obyvatelstva, které je vystavuje exkluzivní kontrole a neuznává lidskou potřebu sounáležitosti a souručenství.

Hospodářský a sociální rozvoj těchto tří oblastí vyžaduje integrovaný přístup k využívání energetických a dalších přírodních zdrojů, zejména vody. Bez dohod o podmínkách takového využívání přetrvají nerovnováhy v životních podmínkách a soupeřivé nároky, které nesou potenciál budoucích konfliktů.

Uznávané společenství vodních a energetických zájmů a programů pro jejich společné využití například v příkopové propadlině může vést k širší integraci v širším měřítku v regionu – takovou motivaci měla první fáze evropské integrace.

Status Jeruzaléma zůstává na místní i mezinárodní scéně nevyřešenou otázkou. O této věci se výslovně zmiňuje i jordánsko-izraelská mírová smlouva. Uznání nadřazenosti morálního a duchovního významu města nad významem politickým všemi třemi stranami by mohlo vést k takovému ujednání, které uspokojí legitimní nároky tří abrahámovských věr, a k zahrnutí konečného politického statusu Jeruzaléma do této morální autority.

Alternativou k všeobecně akceptovanému vyřešení problémů všemi třemi stranami je trvalé rozdrobení Svaté země, které může vést pouze k další konfrontaci a násilným konfliktům. Stín takového rozdrobení se dnes i se svými nezměrnými riziky hrozivě vznáší nad Irákem. V této sužované části světa je volba docela jednoduchá: je to volba mezi regionalismem a barbarstvím.