STOCKHOLM – V době, kdy jsou Spojené státy ochromeny kolapsem na Wall Streetu, by měla přijít chvíle pro Evropu. Role Evropské unie ve světě přesto oslabuje; svět jí dnes naslouchá méně než před 15 lety. Jak uvedl prominentní asijský diplomat a vědec, Singapurec Kishore Mahbubani: „Evropané jsou bezvýznamní ve velkých světových otázkách, posedlí vnitřním procesem, kulturně arogantní, zbabělí ve vztahu k USA a slepí vůči vzestupu Asie.“

Má-li Evropa získat významnější roli v globálním vedení, musí zvrátit svůj dlouhodobý hospodářský úpadek. Zamysleme se nad důkazy o tomto úpadku:

·        Vlastnictví : Po staletích, kdy rozvojovému světu dominovaly evropské korporace, se trend obrací. Indičtí, blízkovýchodní a jiní investoři skupují evropské ocelárny a automobilky. V následujících letech pozorně sledujme Čínu a Rusko.

·        Měnové kurzy : Když se dolar loni propadl a ještě více narušil evropskou konkurenceschopnost, projevily se Mezinárodní měnový fond vedený Evropany i Evropská centrální banka jako neschopné. Nejvyšší evropští představitelé místo toho odletěli do Číny, aby s kloboukem v ruce žádali o podporu. Dolar sice nedávno vůči euru posílil, avšak Evropané na to neměli žádný vliv.

·        Banky : Když americké a švýcarské banky narazily do zdi, nikdo nepožádal Evropu o podporu. Místo toho žadonili šéfové bank o záchranný kruh na Blízkém východě, v Singapuru a v Číně. Jakmile se nakazily i banky v Evropě, museli francouzské a německé tápání překonat až euroskeptičtí představitelé Británie. Evropské instituce zůstaly v ústraní.

Za svou rostoucí bezvýznamnost si Evropa samozřejmě nemůže výlučně sama. Země s rozvíjejícími se trhy zvýšily svůj podíl na světové ekonomice, díky čemuž získaly větší slovo v mezinárodních vztazích. Nikdo však nebrání eurozóně, aby se její růst vyšplhal nad 3%, a nikdo jiný nemůže za to, že se podíl evropské patnáctky na světové ekonomice scvrkl z 19,5% celosvětového HDP v roce 1994 na loňských 16%.

Navzdory lisabonské agendě, rozšiřování EU a nástupu eura se celková ekonomická výkonnost Evropy nezlepšila, protože Evropa zanedbává mnoho základních a každodenních záležitostí. Na mysl se derou tři příklady.

Za prvé EU stále vynakládá mnohem více zdrojů na dotace upadajícím sektorům než na přípravu na budoucnost. Ačkoliv se financování výzkumu zlepšuje, stále představuje pouhých 4,7% veškerých výdajů EU, oproti 31,7% výdajů do zemědělství.

Za druhé se Evropě nepodařilo založit nezávislou Evropskou výzkumnou radu, která by zajišťovala přidělování financí na základě vědecké hodnoty. Až příliš mnoho peněz vyčleněných na výzkum putuje do prestižních projektů s omezenou nebo vůbec žádnou souvislostí s vědou, jako jsou projekt Galileo nebo Evropský technologický institut.

Za třetí jsou evropské zdroje rozdrobené, což zhoršuje evropskou konkurenceschopnost. Slabá a rozředěná směrnice EU o nabídkách převzetí, přijatá po více než deseti letech diskusí, není schopna usnadnit vnitroevropské přeshraniční fúze, které jsou k vybudování světových šampionů zapotřebí. A sociální dávky postavené na firmách, které platí v některých předních evropských zemích, oslabují pružnost firem tím, že zafixovávají pracovní sílu.

Přesto existuje řada oblastí konsensu, kde může EU „tlačit na pilu“. Díky rozšíření se ze vzdálených zemí stali naši sousedé. Ti potřebují přístup na naše trhy a my bychom je neměli odmítat. Měli bychom rozšiřovat jednotný evropský trh, abychom podpořili růst a vyhnuli se novému štěpení. To znamená uplatnit neokázalé nástroje, jako jsou cla, průmyslové standardy, tržní regulace a spolupráce ve výzkumu a vzdělání i v našich vztazích se zeměmi typu Ruska a Egypta, stejně jako jsme to učinili v případě Norska a Švýcarska.

Mnoho občanů se domnívá, že z evropské spolupráce mají prospěch jen privilegovaní a že zaměstnanci a důchodci mají vyšší daně kvůli přeshraniční integraci, která pomohla bohatým nacházet způsoby, jak se vyhnout platbě spravedlivých odvodů z úrokových a kapitálových zisků. Prioritou by se měla stát společná pravidla eliminace přeshraničních daňových úniků a tím i odstranění zmíněného pocitu. Individualisté, kteří se odmítají dělit o informace, by měli mít odepřenu účast na společném finančním trhu. Vyloučena by měla být také spolupráce s daňovými ráji typu Lichtenštejnska nebo Monaka, pokud tyto země neakceptují, že uvnitř jednotného trhu musí všichni občané platit daně tam, kde bydlí, a podle pravidel dané země.

Zlepšit se musí rovněž politická soudržnost uvnitř EU. Motivace k zavádění dalších reforem vnitřního trhu zeslábla, což vedlo k situaci, v níž lze ignorovat dokonce i rozhodnutí špiček EU na jednáních Evropské rady. Dosažení věcí, které mají pro evropskou konkurenceschopnost zásadní význam, například celounijního patentu, se ukázalo jako nemožné. Cíl EU vynakládat do příštího roku 1% HDP na výzkum nebude splněn v žádné členské zemi.

Až příliš často se umožňuje, aby byly speciální zájmy nadřazeny společným evropským zájmům. Evropa potřebuje omezit dotace starým a skomírajícím průmyslovým podnikům a investovat ušetřené peníze do sektorů orientovaných na budoucnost.

Tím posledním, co Evropa potřebuje, je posílení zbytečné centralizace. Dynamická a úspěšná Evropa není Evropou, v níž jedna velikost padne všem, a evropská integrace se nesmí stát sama o sobě cílem, nýbrž prostředkem k vytvoření trvale udržitelné prosperity. Stejně tak nepotřebujeme kosmetické snahy o prosazení celounijní politiky boje proti současné krizi, když je zjevné, že se nám nepodařilo jednat společně. Posílení Evropy znamená spíše povzbuzení prorůstových strategií než koncentraci na to, kdo získá největší prostředky z fondů či institucí EU.

To je obzvláště důležité v oblasti ochrany zaměstnanců. Evropští občané s velkou pravděpodobností nepodpoří opatření na posílení EU, bude-li to znamenat, že přijdou o možnost rozhodovat o pracovních podmínkách na místní úrovni. Evropský soud nicméně přiživil rozčarování, když omezil místní zvyklosti v nedávných případech týkajících se dělníků zaměstnaných ve Švédsku a v Německu.

Stručně řečeno musí Evropa v nadcházejících letech věnovat více energie řešení vlastních mikrovýzev než prosazování velkých myšlenek. Budeme-li se tohoto principu držet, bude mít EU mnohem větší šanci na opětovné získání globálního vlivu.