Mír ve věku extrémů

PAŘÍŽ – Žijeme v době pokroku a pošetilosti. Od rychlovlaků až po sondu na Marsu má lidstvo neukojitelnou chuť posouvat hranice a lámat rekordy. Ačkoliv však radikální ambice mohou táhnout pokrok, zároveň leckdy přiživují bezohlednost a ničení ve velkém měřítku, jak dnes vidíme v Iráku, Sýrii, Gaze, západní Číně i jinde. Jak lze ve věku extrémů dosáhnout míru?

Jedna věc je jistá: mezinárodní společenství tápe. Ohromující množství zemí jednoduše odmítá pomoci při řešení četných konfliktů, které zamořují svět, zejména na širším Blízkém východě. A ty země, které zasáhly – ať už ze zásadních strategických důvodů jako v případě Spojených států nebo z vědomí závazku chránit společnosti jako v případě Francie –, ještě nenašly efektivní přístup. Některé se dokonce snaží konflikty prodlužovat v přesvědčení, že to slouží jejich národním zájmům.

Zaměření na národní zájmy je zjevně nedostatečné při zmírňování náboženského extremismu, omezování lidského utrpení a prevenci rozkladu společností. Vzhledem k faktorům rozdmýchávajícím dnešní chaos – zápasu islámu s modernitou, iracionální víře v účinnost síly při řešení problémů a všeobecnému strachu, mnohdy pramenícímu z náboženských odlišností – začíná řešení bezpočtu problémů na Blízkém východě nikoliv u politických, nýbrž u náboženských lídrů.

https://prosyn.org/4WOhn4pcs