A Window on Russia
Chruščovův tajný projev a konec komunismu
Roy Medvedev
|
|
|
|
Některé dějinné události se zpočátku zdají nevýznamné, případně je jejich význam skrytý, ale následně se ukážou jako přelomové. Takový okamžik nastal před 50 lety, kdy Nikita Chruščov přednesl na 20. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu svůj takzvaný „tajný projev“. Domnívám se, že jeho význam se ve výčtu nejklíčovějších okamžiků dvacátého století řadí těsně za bolševickou revoluci z roku 1917 a začátek Hitlerovy války z roku 1939.
V té době se zdálo, že se komunistické hnutí veze na dějinné vlně, a to nejen v Sovětském svazu. V polovině 50. let podnikal komunismus ofenzívu v Evropě, ale i ve vznikajícím třetím světě. Zdálo se, že kapitalismus umírá. Všechny nedokonalosti komunismu byly pokládány za dočasné, za pouhé výmoly na cestě ke spravedlivé společnosti, která se v té době rodila. Pro třetinu lidstva byl Sovětský svaz tím, kdo vede svět vstříc globálnímu socialismu.
Dvacátý sjezd tomu učinil přítrž. Byl to okamžik pravdy, vnitřní očista od brutality stalinismu. Chruščovův projev před sjezdem vzbudil v celém světovém komunistickém hnutí pochybnosti a zamyšlení nad předešlými rozhodnutími.
Když Chruščov 25. února 1956 vystupoval na pódium, chápal své motivy jako morální. Poté, co byl odstaven od moci, v ústraní své „dači“ napsal: „Mé ruce jsou potřísněné krví. Dělal jsem všechno to, co dělali ostatní. Ale kdybych musel vystoupit na to pódium a podat zprávu o Stalinovi dnes, udělal bych to znovu. Jednou to všechno muselo skončit.“
Chruščov byl pochopitelně důvěrnou součástí Stalinových represí, avšak o tom hlavním, co se děje, nevěděl. Celý stalinistický systém vládnutí byl postaven na absolutním utajení, v němž celý příběh znal v úplnosti pouze sám generální tajemník. Podstatou Stalinovy moci nebyl teror, nýbrž naprostý monopol na informace. Chruščov byl například ohromen, když zjistil, že ve 30. a 40. letech bylo zlikvidováno přibližně 70% členů strany.
Zpočátku neměl Chruščov v plánu držet své odsouzení Stalina v tajnosti. Pět dní po sjezdu byl jeho projev zaslán všem vedoucím představitelům socialistických zemí a četl se na místních stranických schůzích po celém Sovětském svazu. Lidé však nevěděli, jak o něm diskutovat. Nebylo se jim co divit, neboť problém s procesem destalinizace spočíval v tom, že ačkoliv došlo k částečnému odhalení pravdy, nikdo nenabídl odpověď na otázku, co si nyní počít.
Po sjezdu začalo být zřejmé, že komunistické evangelium je falešné a vražedně zkorumpované. Žádná jiná ideologie se však nenabízela a krize, již zahájil Chruščovův projev – pomalé zahnívání systému, které se stalo zjevným během éry stagnace pod Leonidem Brežněvem –, trvala dalších 30 let, než si plášť změn oblékl Michail Gorbačov.
Pochybnosti vyvolané na sjezdu byly možná jen zárodečné, ale přesto zasely semínko skutečného neklidu. Při prvním z protestů, které v roce 1956 otřásly komunistickým světem, žádal obrovský dav v Gruzii, aby byl Chruščov vyhozen a Stalinova památka obnovena. Povstání v Polsku a daleko bouřlivější maďarská revoluce požadovaly pravý opak. Poláci volali po komunismu s lidskou tváří a Maďaři – poté, co se Imre Nagy pokusil komunismus reformovat – ho nakonec nechtěli vůbec.
Všechny tyto protesty byly brutálně potlačeny, což vedlo mnohé západoevropské komunisty k naprosté deziluzi a vystoupení ze strany. Chruščovův projev podnítil také roztržku mezi Maovou Čínou a SSSR, neboť Maovi umožnil nárokovat si korunu vůdce světové revoluce.
Chruščova protesty znepokojily, a tak se pokusil antistalinskou kampaň ochladit. Propouštění vězňů z gulagů, jež následovalo po jeho projevu, pokračovalo, ale probíhalo v tichosti. Lidem, kteří čistky přežili, bylo obnoveno členství ve straně a dostali nová zaměstnání, avšak zároveň měli zákaz hovořit o protrpěných hrůzách.
Toto mlčení trvalo do roku 1961, kdy Chruščov povolil nová odhalení o zločinech Stalinovy éry. Ty byly veřejně oznámeny a diskutovalo se o nich v rozhlase a v televizi. Z Rudého náměstí zmizelo Stalinovo tělo, Stalinovy pomníky byly ničeny a města se navrátila k původním sovětským názvům. Ze Stalingradu se stal Volgograd.
Povědomí o gulazích vstoupilo do naší literatury díky novele Jeden den Ivana Děnisoviče od Alexandra Solženicyna. Tato druhá protistalinistická kampaň trvala dva roky, což ani zdaleka nestačilo změnit mentalitu země.
Dvacátý sjezd roztříštil světové komunistické hnutí a zatmelit tyto praskliny se ukázalo jako nemožné. Sovětský svaz a další socialistické země se ocitly tváří v tvář krizi víry, neboť hlavní hrozbou pro komunismus již nebyl imperialismus ani ideologičtí disidenti, nýbrž intelektuální vyprázdněnost a deziluze samotného komunistického hnutí.
Ačkoliv je tedy dnes v Rusku běžné vinit z rozpadu SSSR Gorbačova a Borise Jelcina, je to zbytečné a zároveň nefér. Systém byl již mrtev a Jelcinovi je třeba připsat k dobru, že dokázal vyvést Rusko z trosek vcelku. A přestože je budoucnost Ruska nejistá, její minulost se stává zřejmější – částečně i proto, že dnes víme, že dvacátý sjezd strany odstartoval proces, který přivodil konec sovětského despotismu.
Roj A. Medveděv, historik a disident sovětské éry, je autorem řady knih, mimo jiné Stalin: Let History Judge (Stalin: Nechť soudí dějiny) a Khrushchev: The Years in Power (Chruščov: Léta u moci) (s Žoresem Medveděvem).
Copyright: Project Syndicate, 2006.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Roy Medvedev or return to our home page.
|
|
