The World in Words
První a poslední sovětský parlament
Roy Medvedev
|
|
|
|
MOSKVA: Gorbačovův deset let starý pokus o první demokraticky zvolený parlament v Sovětském svazu, jakýsi domácí ekvivalent jeho vlastního rozhodnutí umožnit východní Evropě skoncovat s komunismem, byla, jak se dnes ukazuje, jedna z jeho nejméně předvídatelných reforem. Ostatní Gorbačovovy domácí reformy se týkaly spíš ekonomických a kulturních neduhů, například nezřízeného pití vodky; v tomto případě však šlo o reformní pokus na poli mocenském. Jak už to ale bylo v perestrojce zvykem, i tento pokus ztroskotal na nedostatku jasných cílů.
Jakožto bývalý disident jsem se stal nejen jedním z prvních zvolených zástupců lidu v Sovětském svazu vůbec, ale také členem Ústředního výboru Komunistické strany SSSR. Po téměř dvaceti letech, kdy jsem nesměl pracovat ani jako učitel na základní škole, jsem se najednou ocitnul v bezprostřední blízkosti kremelské moci. Protože jsem historik, bral jsem to jako jedinečnou příležitost stát se svědkem tvorby dějin. Pokusím se nyní o malý přehled toho, co jsem viděl.
Komunističtí vůdci, a především Gorbačov, očekávali, že demokratizace společnosti a politiky jim pomůže v posílení stranických základů. Místo toho se jim ale parlament brzy dostal zpod kontroly a schválil zákony, které nadobro zničily mocenský monopol strany a poddolovaly Gorbačovovu autoritu.
Nový parlament se mimo jiné stal ventilem konfrontace domácích problémů, které se množily jako houby po dešti. Nový Kongres zástupců lidu a spolu s ním ostatní nově vytvořené parlamenty Ruské federace a ostatních svazových republik se brzy staly politickými bojišti, na nichž se odehrávaly procesy, které postupně vedly ke kolapsu Komunistické strany a rozpadu Sovětského svazu. Osud prvního demokratického parlamentu byl potupný: fungoval pouhou polovinu svého funkčního období a byl nahrazen Jelcinovým Ruským parlamentem. Osud tohoto shromáždění byl naopak dramatičtější: rozpustily jej výsadkové oddíly za zvuků výstřelů z tanků.
Mnoho lidí považuje první demokratické volby za nevýznamnější zásluhu Gorbačovových reforem. V té době jsem jim mnoho pozornosti nevěnoval, neboť existovalo mnoho jiných a nepřehlednějších potíží, díky kterým to vypadalo, že komunistická moc je neotřesitelná. Nezměnil jsem názor ani tehdy, když mě nominovali do voleb za moskevský vorošilovský okrsek.
Vyhrál jsem i přesto, že celý okrskový výbor strany stál za mým protikandidátem. Podobní nezávislí kandidáti, jako jsem byl já, ale například i Andrej Sacharov, zvítězili celkem v šedesáti volebních okrscích po celé zemi. Tehdy byl poslancem zvolen i komunisty nominovaný Jevgenij Primakov; byl to jeho první krůček do vysoké politiky.
Největšího triumfu se ovšem dočkal Boris Jelcin. V roce 1987 přišel o veškeré stranické funkce, jeho politická kariéra se tehdy zdála v troskách. Teď se nicméně dočkal nominace v celkem dvou stech okrscích. Kandidoval ve vůbec největším volebním okrsku, v Moskevské oblasti, kde získal 87 % všech hlasů. Tenkrát jej volební úspěch vynesl zpět do vysoké politiky.
Náš první Kongres neměl vůbec žádná pevně stanovená pravidla ani agendu a Gorbačov jej ztěží zvládal. Myslel si, že s pomocí Kongresu se mu podaří vyvinout příslušný tlak na konzervativní aparátčíky strany, ale většina poslanců, i těch komunistických, se nechala slyšet, že přání jejich voličů jsou jim přednější než zájmy stranických výborů. Vedoucí úloha strany nám mizela před očima.
Nejvyšší sovět zvolený naším Kongresem nebyl tak bouřlivý. Zabýval se rutinními záležitostmi, jmenovával výbory a diskutoval zákony. Stav země se ale horšil a začínaly se objevovat stávky. Důvěra v politbyro a vládu se zhoršovala, protože lídři nevěděli, co si mají vybrat z nesčetných nabízených reforem. Stará dobrá a jasná ideologie a propaganda byla najednou tatam.
Mezitím se Evropou prohnala smršť „sametových revolucí“. Padla berlínská zeď. Rozpadla se Varšavská smlouva a Rada vzájemné hospodářské pomoci. Nikdo v sovětském vedení netušil, jak mají na tyto události reagovat, nikdo neučinil žádné jasné rozhodnutí. Internacionální komunismus zmizel ze světa a nebyla to žádná rána, spíše zakňučení
Výsledkem tohoto ústupu byla zvyšující se nespokojenost s Gorbačovem mezi stranickými a státními strukturami; jejich obstrukce však byly poměrně neorganizované. To vytvoření radikální demokratické opozice bylo mnohem jistější. Během léta roku 1989 se dala dohromady skupina asi 250 poslanců, jejímž neoficiálním vůdcem byl Sacharov, kde ale zdaleka neoblíbenější byl Boris Jelcin.
Gorbačov stál náhle v prekérní situaci: z jedné strany útoky komunistů, z druhé výpady radikálních demokratů, a do toho všeho skutečnost, že Sovětský svaz se neodvolatelně rozpadá ve švech. Na Ukrajině, v kavkazských republikách i v Pobaltí se formovaly a sílily národní fronty.
Gorbačovův politický ústup ve světle všech těchto událostí pokračoval. Výměnou za zavedení prezidentské vlády vypustil šestý článek Ústavy SSSR o vedoucí roli komunistické strany. Gorbačov ale neměl moc odvahy pouštět se do celostátních prezidentských voleb. Prezidentem Sovětského svazu se stal v březnu roku 1990 díky pouhým 59 % poslaneckých hlasů. A přesto si tehdy nikdo nepřipouštěl, že konec celého systému se rychle blíží.
Představa zkombinovat socialismus s demokracií, jak si Gorbačov představoval, nebyla od základů špatná, ačkoli ji dnes mnozí jako takovou odsuzují. Naše země nutně potřebovala demokracii a ekonomickou reformu, ale jen málokdo chápal, že demokracie a tržní systém hospodářství jsou komplexní systémy, které není snadné aplikovat na nepřipravené a zdecimované sociální a ekonomické prostředí. V roce 1971 jsem se Sacharovem diskutoval o možnosti transformace SSSR v demokracii. On tvrdil, že je toho Sovětský svaz schopen během dvou let. To já jsem Sovětskému svazu většil nejméně patnáct let neutuchajícího úsilí.
Sovětská společnost připomíná jezero obklopené vysokými přehradami totalitní moci. Přehradami, které jsou zastaralé, neudržované a které hrozí prolomením a záplavami. Potlačovanou energii je třeba uvolnit, ale pomalu a obezřetně. Gorbačovovy snahy nelze v žádném případě přirovnat k povodňovým výpustem; ty naopak více otevřely praskliny v dezolátní struktuře moci. Propast mezi totalitním a demokratickým systémem zůstala příliš široká, jedním skokem nezdolatelná.
Sovětský svaz zkolaboval pouhé dva roky po svolání našeho prvního demokratického parlamentu. Obyvatelé Ruska se naštěstí neobrátili k radikální levici ani pravici. Byl to jen jejich zdravý rozum, který zabránil katastrofě, občanské válce a konfliktům mezi sovětskými svazovými republikami. Extrémisté všech vyznání tehdy jednoduše nepronikli do představ řadových občanů.
I po rozpadu SSSR Rusko dokazuje, že je silnější, disciplinovanější a realističtější, než se čekalo. Taková soudržnost i v časech nejhorších dokonce dovolila řadovým Rusům, aby vzdali úctu prvnímu sovětskému prezidentovi, třebaže za nedávnými projevy jejich respektu stojí nešťastný odchod Raisy Gorbačovové. Historie Ruska posledních deseti let je krutá. Doufejme nicméně, že prosincové volby do státní Dumy a prezidentské volby, plánované na léto roku 2000, dají ruskému lidu další šanci, aby ukázali, že jsou natolik disciplinovaní, aby vydrželi i navzdory poslednímu, tolik chaotickému desetiletí.
Roy Medvedev, dlouholetý ruský disident, je mj. autorem klasické studie o stalinismu pod názvem „Historie posoudí“ („Let History Judge“).
Copyright Project Syndicate 2012
You might also like to read more from Roy Medvedev or return to our home page.
|
|
