Health and Medicine
Mytologie kolem zasutých vzpomínek
Richard J. McNally
Nejkontroverznějším tématem, s nímž se dnes psychologie a psychiatrie vyrovnávají, je to, jak si oběti pamatují trauma. Mnozí kliničtí teoretici traumatu jsou přesvědčeni, že boj, znásilnění a další děsivé zážitky se podle všeho do paměti vrývají a nikdy nejsou zapomenuty.
Jiní nesouhlasí a tvrdí, že mysl se dokáže uvědomění hrůz bránit vytěsněním vzpomínek na trauma, takže je pro oběti nesnadné se na nejhorší zážitky upamatovat až do doby, než je to po mnoha letech bezpečné. Ač tito kliničtí teoretici traumatu uznávají, že trauma je často až příliš nezapomenutelné, mají za to, že onemocnění známé jako „traumatická disociační amnézie“ způsobuje u významné menšiny obětí neschopnost vzpomenout si na své trauma, a to právě proto, že bylo tak nesmírně děsivé.
Tito kliničtí teoretici traumatu ovšem netvrdí, že by „potlačené“ či „disociované“ vzpomínky na hrůzné události byly netečné či neškodné. Právě naopak, tyto zasuté vzpomínky v tichosti vypouštějí do života obětí jed vyvolávající zdánlivě nevysvětlitelné psychiatrické symptomy, a proto má-li dojít k léčbě, je třeba je vynést na světlo.
Nejde o běžnou akademickou debatu. Polemika přerostla hranice psychologických laboratoří a psychiatrických klinik a pronikla na první stránky novin, motivovala legislativní změny a ovlivnila výsledky občanských soudních pří i trestních řízení.
Obzvlášť sporné bylo doposud to, zda jedinci mohou potlačit a později oživit vzpomínky na traumatické sexuální zneužití. Během 90. let 20. století si mnozí psychoterapeutičtí pacienti začali vzpomínat, že byli v dětství sexuálně zneužiti. Někteří proti údajným pachatelům, často svým už starším rodičům, podali soudní žalobu. Zatímco žalob proti rodičům na základě domněle potlačených a později oživených vzpomínek na zneužívání ubývá, roste počet žalob proti velkým institucím, například katolické církvi.
Pozoruhodné je to, že jak obhájci traumatické disociační amnézie, tak ti, kdo jsou k ní skeptičtí, citují na podporu svých diametrálně odlišných názorů tytéž studie. Ve snaze prokázat, že oběti si často nemohou vybavit své traumatické zážitky, se však dezinterpretace dat dopouštějí právě její zastánci.
Uvažme následující. Po vystavení mimořádnému stresu si některé oběti stěžují na potíže s upamatováním se na události všedního života. Zastánci traumatické amnézie si tyto výpovědi mylně vykládají jako důkaz, že oběti si nedokáží vzpomenout na samotnou děsivou událost. Ve skutečnosti se tento paměťový problém týká běžné nepozornosti, která se dostavuje v důsledku traumatu; nijak nepoukazuje na neschopnost vzpomenout si na samotné trauma. Běžnou zapomnětlivost, která se objevuje po traumatu, nesmíme zaměňovat za amnézii na trauma.
Vezměme do úvahy rovněž to, že jedním z příznaků posttraumatické stresové poruchy je „neschopnost vzpomenout si na důležitý aspekt traumatu.“ Tento symptom však neznamená, že si oběť neuvědomuje, že byla traumatizována.
Mysl nefunguje jako videorekordér, a v prvé řadě se tudíž ne každý aspekt traumatického zážitku zaznamená do paměti. Vysoký stupeň emočního vzrušení často vede k zaměření pozornosti oběti na zásadní rysy události, na úkor ostatních prvků. Neúplný záznam traumatu nesmíme zaměňovat za amnézii čili neschopnost vybavit si něco, co se do paměti dostalo.
Navíc se za traumatickou amnézii někdy mylně považuje vzácný syndrom nazývaný „psychogenní amnézie“. Oběti psychogenní amnézie nenadále ztrácejí veškeré vzpomínky na svůj předešlý život, včetně smyslu pro vlastní totožnost. Občas se tato nenadálá a úplná ztráta paměti dostaví po silném stresu, avšak nikoli zákonitě. Po několika dnech či týdnech se paměť náhle vrací. Naproti tomu, fenomén disociační amnézie údajně spočívá v neschopnosti oběti vzpomenout si na své traumatické zážitky, nikoli v neschopnosti upamatovat se na svůj předchozí život či svou identitu.
Několik průzkumů ukazuje, že dospělí, kteří vypovídají o prožitku sexuálního zneužití v dětství, často tvrdí, že po jistou dobu si na své zneužití „nedokázali vzpomenout“. Tvrzení o předchozí neschopnosti rozvzpomenout se naznačují, že se neúspěšně pokoušeli na své zneužití upamatovat, což se jim ovšem podařilo až později. Avšak pokud by si tito jedinci na své zneužití nevzpomínali, na základě čeho by se jej vlastně pokoušeli vybavit?
S největší pravděpodobností měli na mysli, že po jistou dobu o svém zneužití nepřemýšleli. Avšak to, že o něčem nepřemýšlíme, není totéž jako neschopnost si na věc vzpomenout. A amnézie spočívá právě v neschopnosti si vzpomenout.
Výzkum prováděný v mé laboratoři s dospělými, kteří vypovídají o sexuálním zneužívání prožitém v dětství, přináší do této urputné polemiky řešení. Někteří ze zúčastněných vypověděli, že zapomněli na případy nenásilného sexuálního zneužití spáchaného dospělým, jemuž důvěřovali. Popsali je jako zneklidňující, matoucí a znepokojivé, ale nikoli traumatické ve smyslu drtivé děsivosti. Vzhledem k tomu, že nechápali, co se jim přihodilo, jednoduše o tom mnoho let vůbec nepřemýšleli.
Když si po mnoha letech na událost vzpomněli kvůli nějaké připomínce, prožili silné utrpení, neboť konečně své zneužití pochopili z perspektivy dospělého. Tyto případy představují oživení vzpomínek na sexuální zneužití, avšak nikoli případy traumatické disociační amnézie. Události totiž nebyly prožity jako traumatické, když k nim došlo, a neexistují důkazy pro to, že by byly během let, kdy jedinci nepřišly na mysl, nepřístupné.
Sexuální zneužití není zákonitě traumatické ve smyslu mimořádné děsivosti. Samozřejmě že je vždy morálně zavrženíhodné, i když nezpůsobí trvalé psychiatrické symptomy.
Copyright: Project Syndicate, 2005.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
pete 09:19 02 Dec 09
BTW, not only do I have clear memories of the rapes following "amnesia", I also have proof of a medical exam from a doctor. I had an inflamed and irritate rectum and VD at age 9. The Doctor was the father of one of the priests who orchestrated the gang rape. Another was witnessed by someone who came forward over 30 years after.
Guilt causes some to come forward and I was able to fill in the blanks 100%.
Yet the appointment and the rapes were a blank before.
I will never see justice thanks to those who deny us with their poor studies to making us liars and because of this the courts stop these from moving forward. Imagine my life? Imagine how unbelievable, yet I have all the proof needed. All because of junk science.
pete 04:13 03 Dec 09
It is not possible to embed false memories into humans and expect those to last. Trauma has too many associations that surround it. Feeling, smell and pain. It simply does not hold up to scrutiny for any period of time. Sure you might convince someone for a very short while, then again it will fade fast. It becomes distorted and the individual will struggle to remember. It never could last long enough to even make it as far as a court date, let alone good attorneys breaking it down.
Consider a broken arm as a child. The later adult will not only remember the pain but also the cast. Inability to ride a bike or to awkwardly ride it. The friends that signed it. The anticipation of finally having it removed. The associations go deep and these can not be implanted, in fact the mind will shortly start to question it. In fact a broken arm with events processed into memory will fade before unprocessed events from trauma when recalled 50 years into the future.
There have been virtually no cases of false memories where the victim truly believed it happened. Then again as anything else, and at much lower percentage, some people simply lie. We know some people will lie, does this mean we should never try anyone for any crime? After all, it is the memories of witnesses that help in conviction.
Then again, those who need to hide from such horrendous crimes need a place to hide, this is a great book for those.
pete 07:21 04 Dec 09
Be honest, this is what you protect http://www.irishtimes.com/newspaper/opinion/2009/1204/1224260042788.html
pete 08:58 02 Dec 09
"Sexual abuse is not invariably traumatic in the sense of being overwhelmingly terrifying." I disagree and junk science begins with this statement.
I was sodomized from ages 8 to 10, once a gang rape by four priests (FBI has come to realizing pedophiles find one another to sharing opportunities). Following one sodomy, the priest attempted to suffocate me and I played dead and slept in the woods. Life threatening and overwhelmingly traumatic is a gross understatement.
As a single dad, when my son turned the age I was when first abused, memories flooded in. Why then? It simply may have been a reflection of me through my son plus a parental need to protect him. This alone trumps our minds auto need to continue keeping us safe from the memories. This form of trauma recall is common, which this article does not address.
Would parents be able to watch a film of a small 9 year old boy being sodomized by a group? Most couldn't fathom such a horrendous act, let alone even think of it. Wonder how some think the victim child is to consider this as simply "morally reprehensible" and later some casual "absentmindedness" for not remembering to tell? It was terrifying, I know firsthand.
During the sodomises I distinctly remember trying hard to separate my mind from my body, as if this were not me. I have later found out this is usual among victims.
Why don't children tell is the reason this is the "Perfect Crime". In fact the more violent the rape, the longer lasting is the trauma. I also remember that I didn't cry, after if I were to cry that would mean I would have to process the events. Bingo! The answer is that we didn't process the experience. Unprocessed traumatic experiences do not dissolve nor do they get distorted. Details associated with the trauma have greater detail round them for the very reason our senses are heightened. This alone brings out an even stronger awareness.
Then why don’t children of overwhelmingly terrifying rape run and tell someone? Just as I did not cry, the next step was to go into isolation. After all, in isolation you can control your mind from the events, a complete escape. Ever go to the dentists and during the drilling focus a thought on something else? Same, except a dentist procedure is not quite as terrifying. Imagine the priest’s threatening you and your family if you tell? As a small child you know they mean business. What I can tell you what happens next is that your mind will quickly hop from thought to thought, rapidly. You must avoid any memory.
Most everyone has had a mild trauma, an embarrassing situation, they will forget without control and remember later. It is all about when your mind is able to process it. When it does though, and no matter how long ago, the vividness of detail is surprising. Why? Unprocessed traumatic events can not be altered or faded until processed.
Remember, it is articles as these that provide a hiding place for pedophiles. And using the term "ritual abuse" is merely a distraction when what is really meant by it is that an organization has proven to have volumes of abuse.
You could never traumatize a child to the degree needed for proper laboratory testing. This leaves the the study to those who pretend to think as others using a brain lacking experience.
There is too much for me to write here, though I can prove with real life experiences so others can understand why this study failed miserably.
To help understand a victims life, you might watch the movie "Click", with Adam Sandler. Although it has nothing to do with abuse, the life missed parallels the victims. Those watching this movie were terrified as imagining they were Adam now a much older man never living a life. Thankfully this was a movie and Adan was given a second chance. Victims have to live with the reality, the worst trauma of all.
jay-russ@hotmail.com Ask any question....