Tři sta let poté, co si první skotský parlament roku 1707 dobrovolně odhlasoval konec vlastní existence, si ve zmocněném skotském parlamentu, jenž je jedním z velkých odkazů Tonyho Blaira, vydobyla většinu hlasů Skotská národní strana (SNP). Je vláda vedená SNP předzvěstí rozpadu Spojeného království? Obecněji vzato, má ještě nacionalismus, tento plod politiky devatenáctého století, v Evropě místo?

Odpověď na první otázku je téměř jistě záporná. Nacionalisté získali jen 31,9% odevzdaných hlasů, přičemž strany podporující unii získaly 59,6%. Jasný důkaz, že poměrné zastoupení může plodit podivné výsledky.

Motivem k „položení základů stále těsnějšího spojení národů v Evropě“ v roce 1957 bylo učinit z války mezi evropskými státy překonanou věc a zároveň všem evropským národům zajistit vnitřní stabilitu. Za 50 let Evropská unie v tomto svém poslání mnoha zkouškami neprošla, neboť mezi dvěma velkými aliancemi studené války byly nacionalistické impulsy rozdrceny. Teď když jsou tyto mantinely pryč, nacionalismus chytil druhý dech, a to jak ve svém bismarckovsky státotvorném, tak etnicky státorozkladném hávu.

Když dnes lidé hovoří o nacionalismu, na mysl se derou zlověstné obrazy z jiné éry. Nacionalismus ovšem samozřejmě není nevyhnutelně násilný: propuká v konflikt jen v místech s výbušným odkazem. Rozpad Sovětského svazu a jeho satelitní říše ukazuje, že způsob, jak se s takovým dědictvím vypořádat, nespočívá v donucení nespokojených národů, aby spolu žily v jedné zemi. Je třeba pochopit, že v některých místech je rozlučka nevyhnutelná, a zajistit, aby proběhla co nejpřátelštěji. Svět nemohl zabránit propadu Jugoslávie do občanské války, ale mohl zmírnit její krutost, kdyby dříve pomohl vyjednat podmínky rozdělení.

Někteří lidé tvrdí, že nástup SNP k moci ve Skotsku zvěstuje obrození národa, mnozí další ovšem toto tvrzení považují za rétoriku, která ignoruje obrovské posuny v kvalitě života, příležitostech a životní úrovni. Pokud by toto tvrzení bylo pravdivé, jedná se o obrození, k němuž dochází nezvyklým způsobem. Kromě některých zvláštních a nešťastných jedinců neexistují žádné podzemní armády, separatističtí teroristé, kampaně občanské neposlušnosti zaměřené na sesazení vlád ani jiné masové demonstrace.

Zřízení skotského parlamentu, jemuž byly svěřeny pravomoci postoupené parlamentem Spojeného království ve Westminsteru, je pravděpodobně první revolucí moderní doby, již uskutečnily výbory právníků, duchovních a účetních, nikoli buňky vousatých radikálů. Navíc jí bylo dosaženo bez jediného výstřelu.

Nepřekvapuje tedy, že šlo také o revoluci, která na rozdíl od té, jež před čtrnácti lety rozdělila Československo, nedošla k dosažení plné státnosti pro Skotsko. Parlament ve Westminsteru, do něhož Skoti nadále volí poslance, stále ovládá obranu a zahraniční věci, makroekonomickou politiku, daně a sociální zabezpečení. Skotský parlament však může legislativně působit v oblasti zdravotnických služeb, školství, místní samosprávy, bydlení, trestního a občanského práva a hospodářského rozvoje. Může také zvýšit nebo snížit základní sazbu daně z příjmu – třebaže nanejvýš o 3% – a vybírat poplatky, jako je silniční mýto.

Tato polonezávislost do jisté míry odráží neexistenci jazykových motivů skotského nacionalismu, na rozdíl od Québečanů v Kanadě či vlámského nacionalismu v Belgii. Gaelštinou hovoří jen asi 80 tisíc z 5,1 milionu obyvatel Skotska. Znatelnou roli nehraje ani náboženství. Přestože se římští katolíci dříve nezávislosti obávali coby stavu náchylného k vyústění v protestantskou hegemonii, dnes katolíci a protestanti podporují skotské instituce zhruba rovným dílem.

Navíc na rozdíl od východoevropského nebo balkánského nacionalismu má jeho skotská odrůda jen málo společného s etnickou příslušností či náboženstvím. Ve Skotsku dnes tedy není splněna žádná z podmínek, jež rozdmýchaly povstání v Irsku a v roce 1922 vedly k irské nezávislosti, poslední velké trhlině v politickém svazku Britských ostrovů. Skotští nacionalisté sice na Irsko toužebně hledí, ale kvůli jeho fenomenálnímu hospodářskému růstu v poslední době. Pro většinu Skotů však irská zkušenost nepředstavuje přitažlivý model – snad proto, že se spojuje s terorismem. Vědí také, že obrovská finanční pomoc, již Irsko obdrželo od Evropské unie, se už nikdy nebude opakovat.

Skotský nacionalismus motivuje silná náklonnost ke skotským občanským institucím. V tomto ohledu se Skotsko liší od Walesu, jenž byl násilím začleněn do Anglie více než 400 před tím, než Skoti roku 1707 podepsali dobrovolný zákon o unii. Je těžké najít osobité velšské instituce, kromě těch, které se týkají velštiny. Naproti tomu skotskou institucionální krajinu – školy a univerzity s vlastní skladbou osnov a zkoušek, právní systém s vlastními zákoníky a pravidly, církev nezávislou na státu a charakteristickou soustavu místní samosprávy – unie nepoznamenala.

Dnešní skotský parlament pomáhá rozptýlit skotskou nespokojenost, protože tyto instituce oživuje. Zároveň ovšem sune britskou politiku k novému a neznámému decentralizovanému politickému systému. Slovo Westminsteru už na sever od hranice nedolehne, alespoň co se týče oblastí jako školství a zdravotnictví. Rovněž platí, že pro Skoty je dnes mnohem těžší svádět vinu za své problémy na vzdálenou vládu v Londýně, třebaže SNP se teď vynasnaží proměnit označování Westminsteru za viníka všech potíží přímo v uměleckou disciplínu.

Ačkoliv tedy ani zdaleka nejsem zvěstovatelem rozpadu Británie, postoupení pravomocí vdechlo národnímu životu mimo Londýn čerstvý elán. Nová sebedůvěra v Edinburghu, který zažívá hospodářský boom, je zcela zřejmá.

Vzniká nové Skotsko, a nová Británie, a právě to je skotské ponaučení pro Evropu. Britská silně centralizovaná politická kultura se nevratně změnila. Nahrazuje ji mnohem rozmanitější typ politiky, v níž se různým regionálním a národním totožnostem dostává povzbuzení a vlastního výrazu. Spoluprací se zbytkem Spojeného království, nikoliv střetáváním se s ním, dává Skotsko nový význam výroku o „stále těsnějším spojení“.

Copyright: Project Syndicate, 2007.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč