Cílem Evropské unie už od jejích raných dní je vyvážený hospodářský rozvoj napříč mnoha regiony. Maastrichtská smlouva obsahuje půvabné vyjádření „celkový harmonický vývoj“. Jakkoliv obdivuhodné však toto smýšlení může být, neexistuje žádná „vědecká pravda“ ohledně „správné“ míry disparit a vhodné rychlosti konvergence.

Je nicméně užitečné srovnávat ekonomické disparity v EU s týmiž rozdíly ve Spojených státech, abychom regionální konvergenci v Evropě posoudili – přičemž samozřejmě nesmíme zapomínat, že USA jsou už déle než dvě století národním státem, zatímco EU se považuje přinejlepším za konfederaci 27 států s nadnárodním rámcem.

Věnujme nejprve historický pohled západní části EU. V roce 1960 byly disparity v oblasti známé později jako evropská patnáctka (EU-15) dvakrát větší než mezi státy USA. Dnes jsou s americkými příjmovými disparitami srovnatelné. Disparity v příjmech se snížily na polovinu jak v nominálních hodnotách, vyjádříme-li je v eurech, tak v hodnotách reálných, vezmeme-li v úvahu rozdíly v kupní síle.

Západní Evropa nejprve zažila období, během něhož se sbližovaly reálné příjmy, a po ní následovalo období konvergence cen. V 60. letech a zkraje 70. let se disparity v kupní síle snížily asi o 40% a pak se ustálily, zatímco rozdíly v nominálních příjmech klesly o podobné rozpětí od poloviny 70. let do roku 1990. Se zavedením eura a s klesající inflací se nominální konvergence a reálná konvergence sblížily a obě od poloviny 90. let dělají postupné pokroky.

Průměrný počet obyvatel v EU-15 je asi 25 milionů, což značně převyšuje šestimilionový průměr ve státech USA, které se průměrným počtem obyvatel podobají spíše regionům EU, jako jsou Bavorsko, Valonsko, Île-de-France a Kanárské ostrovy. Je tedy zřejmě užitečnější srovnávat 50 států USA se 72 regiony EU.

Konvergenční trend v EU na úrovni států se v regionech odráží. Příjmové disparity v regionech západní Evropy jsou však v porovnání s americkými státy stále výrazné. Je pravda, že chudší země EU mají tendenci růst rychleji než země bohatší, ale chudé regiony tempem růstu nutně nepřekonávají regiony bohaté, ba ani celostátní průměr. Regionální disparity tedy přetrvávají, či dokonce rostou, což představuje výzvu pro tvůrce politik, jimž leží na srdci povzbuzení hospodářského růstu a regionální soudržnost.

A jak se to má s rozdíly v bohatství v dnešní EU o 27 členech? Po přistoupení 10 nových států v roce 2004 a dalších dvou na počátku roku 2007 členská základna unie nyní zasahuje do střední a východní Evropy. V 90. letech se tyto dřívější komunistické země musely vyrovnávat s přechodnými propady příjmů, neboť většina jejich průmyslové výroby prakticky přes noc zastarala. V současnosti už jsou vytvořeny nové výrobní kapacity a dobyty nové trhy, ale proces dohánění stále není ani zdaleka dokončen.

Nijak tedy nepřekvapuje, že napříč státy rozšířené EU jsou regionální disparity v příjmech mnohem větší než napříč státy USA. V roce 2005 byly příjmové disparity v tehdejší EU-25 oproti americkým státům dvojnásobné. Za uplynulých 12 let se ovšem téměř o třetinu snížily. Obdobně jako v případě EU-15 se příjmová konvergence mezi regiony ukazuje být pomalejší než konvergence mezistátní.

Nedávné empirické doklady ukazují, že z členství v EU těží nejvíce ty středo- a východoevropské regiony, které se nacházejí v okolí hlavního města nebo sdílejí hranici s jedním ze států EU-15. Dokud však chudší členské státy rostou rychleji než jejich bohatší protějšky, není třeba se dočasnými vzestupy vnitrostátních disparit přespříliš znepokojovat.

Ostatně dočasné nárůsty vnitrostátních disparit mohou být prospěšné. Globalizace a technologická proměna v celé Evropě přetvářejí výrobu, což vede k úpadku tradičních průmyslových odvětví a rychlému růstu výroby v oblasti špičkových technologií, bankovnictví a finančnictví, vědeckého výzkumu a obchodních služeb. Skutečnost, že firmám v těchto sektorech prospívá působení ve vzájemné blízkosti, může posilovat hospodářský rozvoj na úkor okrajových regionů.

V USA se úspěšná konvergence v oblasti hospodářských podmínek napříč regiony opírá o mobilitu pracovních sil. Vnitrostátní migrace je hlavním hybatelem příjmové konvergence, jíž napomáhá společný jazyk a další faktory, jež v Americe nahrávají mobilitě, například relativně snadný přístup k bydlení a vzdělání.

Naproti tomu pracovní síla v EU je do velké míry nepohyblivá. Navzdory populistickým projevům o hrozbě zosobněné „polským instalatérem“ čisté migrační toky mezi regiony na odlišnosti v mírách nezaměstnanosti mezi regiony obecně nereagují.

Ovšemže, evropskou nepohyblivost pracovních sil zčásti způsobují jazykové a kulturní odlišnosti – překážky, jež nelze snadno odstranit. Další překážky je ovšem možné překonat reformou bytové politiky, snížením nákladů na stěhování a revizí sociálních politik tak, aby nadále nepanovaly obavy o ztrátu dlouhodobých výhod.

Snížení nabídky pracovních sil v ekonomicky stísněných oblastech Evropy a její zvýšení v prosperujících regionech by velmi prospělo snižování rozdílů ve mzdách a mírách nezaměstnanosti. Je načase začít vážně přemýšlet o tom, jak Evropany přimět ke stěhování.

Copyright: Project Syndicate/Europe’s World, 2007.
www.project-syndicate.org
www.europesworld.org
Z angličtiny přeložil David Daduč