První květen 2006 je pro Evropu klíčovým datem, neboť je to lhůta, do níž musí být do národních legislativ členských zemí Evropské unie zapracována směrnice o svobodě pohybu. Většina zemí již své imigrační zákony změnila nebo přislíbila, že tak před vypršením lhůty učiní. Zaostávají pouze Belgie, Itálie, Finsko a Lucembursko.

Pravdou je, že některé staré členské země EU se rozhodly pro zákaz volného pohybu pracovních sil během přechodného období, které je zpočátku nastaveno na dva roky, avšak lze je prodloužit až do dubna 2011. Tento zákaz se však nevztahuje na samostatně výdělečně činné nebo nepracující osoby. Tito lidé se již dnes těší neomezené svobodě pohybu.

Zatímco pravidla, která v rámci směrnice upravují migraci zaměstnaných a samostatně výdělečně činných osob, se jen sotva liší od předešlého zákona EU, právo na volný pohyb a sociální dávky nepracujících občanů EU bylo podstatně rozšířeno. Podle směrnice má každý občan EU právo na povolení k pobytu v kterékoliv členské zemi do výše až pěti let, po němž má právo na trvalý pobyt. V zásadě tak budou mít i nečinní přistěhovalci nárok na sociální dávky stejně jako občané příslušné země.

Směrnice obsahuje pojistky omezující potenciální zneužívání sociálních dávek v průběhu prvních pěti let, například nutnost prokázat se platným zdravotním pojištěním a doložit, že osoba žádající o povolení k pobytu do výše pěti let má dostatek „prostředků“. Není ovšem zřejmé, co se těmito prostředky myslí. Podle preambule směrnice nemůže stát uvést nedostatečné jmění jako důvod k odmítnutí povolení k pobytu, neboť by se jednalo o nepřípustnou diskriminaci. Teoreticky musí požadavek na dostatek prostředků zohledňovat individuální poměry přistěhovalce. V praxi jsou však finanční prostředky ve formě majetku či pravidelného příjmu stejnou měrou vyžadovány od všech přistěhovalců, bez ohledu na jejich individuální charakteristiky.

Nicméně i během onoho pětiletého období bude přistěhovalec požívat větších práv. Ocitne-li se po obdržení povolení k pobytu v nouzi, nemůže být automaticky navrácen do rodné země, jak to bylo možné dříve. Místo toho mu hostitelský stát musí zpřístupnit své sociální služby. Odmítnout lze pouze „bezdůvodné“ nároky, avšak povinnost prokazovat bezdůvodnost ponese stát. Stejně tak nebude možné zkrátit přistěhovalci povolení k pobytu jen proto, že si nárokuje sociální pomoc.

Jakmile vyprší pětiletá lhůta legálního pobytu, přistěhovalec automaticky získává nezadatelné právo na pobyt trvalý. Hostitelská země mu toto právo nemůže odepřít dokonce ani v případě, že přistěhovalec nemá zdravotní pojištění a prostředky na živobytí. Přistěhovalec pak bude mít plný nárok na všechny dávky, které hostitelská země nabízí svým občanům.

Pro Východoevropany bude motivace využít této nové směrnice obzvláště silná. Průměrné nominální mzdy v osmi postkomunistických zemích EU dnes činí přibližně pětinu západoevropské úrovně a mnohdy pouhou čtvrtinu až polovinu západní úrovně sociální pomoci. Reálné rozdíly v životní úrovni tak vysoké nejsou, ale přesto jde o pokušení. Zejména to bude platit o Bulharech a Rumunech, kteří dostali pozvánku ke vstupu do EU na rok 2007. Jejich nominální mzdy v současnosti činí pouze asi 7% západoevropského průměru.

Západní Evropa již zažila tři desetiletí nepřímé migrace směrem do sociálního státu, neboť sociální dávky vytvořily uměle vysoké mzdy pro nekvalifikované, čímž současně vyvolaly nadměrnou imigraci a nezaměstnanost. Přistěhovalci vytlačili domácí občany, kteří raději pobírají dávky, než aby v segmentu nízkých mezd soupeřili s nově příchozími. Směrnice o volném pohybu bude mít za následek novou éru přímé migrace do západoevropských sociálních států.

Výsledkem může být rozleptání samotných těchto sociálních států. Jelikož si žádná západoevropská země nepřeje imigraci „za dávkami“ a jelikož státy nejsou schopny rozlišovat mezi svými občany a přistěhovalci z EU, začnou své služby omezovat. Evropa vstoupí do vleklého období konkurenčního odstrašování, během něhož postupně opustí své staré sociální hodnoty.

Jistě, vyvažující politické síly budou tlačit evropské sociální systémy k harmonizaci. Návrh ústavy EU, který loni v referendech ve Francii a v Nizozemsku propadl, zavání duchem tohoto přístupu. Bohužel by se harmonizace pravděpodobně vztahovala na vyplácené náhrady mzdy, což by mělo za následek vytvoření jednotných omezujících pravidel v podobě minimální mzdy pro všechny země EU. Vzhledem k ekonomické různorodosti EU by takový výsledek pravděpodobně zvýšil nezaměstnanost.

Ještě stále je čas zamezit těmto děsivým důsledkům. K tomu je však zapotřebí změnit směrnici o volném pohybu, aby z práva na imigraci automaticky nevyplývalo i právo na sociální dávky. Pokud by za sociální služby nepracujících přistěhovalců i nadále nesly zodpovědnost jejich domovské země, dalo by se rozdrolování západoevropských sociálních států, který předpovídá teorie o konkurenci systémů, zastavit. To by však znamenalo podstatnou změnu směrnice EU o sociální politice, včetně revize návrhu ústavy.