Spory mezi Spojenými státy a Evropou nejsou nic nového, jak prokazují někdejší pnutí ohledně Koreje, Suezu a Vietnamu. K těmto sporům minulosti však došlo v naprosto odlišném geopolitickém kontextu - ve studené válce - a v již neexistujícím intelektuálním a politickém rámci doktríny zadržování. Tento kontext a rámec byly transatlantické vazbě důvodem k ukázněnosti. Jak Evropané, tak Američané si uvědomovali potřebu omezovat a zvládat své rozepře tak, aby si udrželi schopnost odstrašovat a v případě potřeby porazit Sovětský svaz.

Konec studené války všechno změnil. Dokáže vítězná aliance přežít svůj vlastní úspěch?

Základní rysy geopolitického kontextu po skončení studené války jsou poměrně jasné. Zahrnují americké strategické prvenství, rozsáhlé a rychlé přeshraniční přesuny osob, technologií, zboží, služeb, myšlenek, mikrobů, peněz, zbraní, e-mailů, oxidu uhličitého a téměř všeho ostatního a relativně mírové vztahy mezi hlavními mocnostmi - USA, Čínou, Japonskem, Ruskem, Indií a čím dál sjednocenější a rozšířenější Evropou.

Třebaže však geopolitický kontext je jasný, intelektuální a politický rámec - nástupce zadržování - nikoliv. Před Evropany a Američany by dnes sotva mohl stát těžší úkol: spolupracovat v kontextu zásadně odlišném od toho, pro který byl konstruován jak samotný vztah, tak jeho instituce - a to bez dohody o novém strategickém rámci.

Spolupráce je možná. V roce 1990 se Evropané i Američané připojili k silám, jež zvrátily iráckou invazi do Kuvajtu a jeho okupaci. V téže dekádě se Evropané a Američané spojili, aby zastavili etnický konflikt v Bosně a v Kosovu. Evropané a Američané také spolupracovali na rozšíření NATO a společně vystoupili proti terorismu v Afghánistánu.

Není však možné přehlížet nedávné rozepře kolem celé škály otázek, včetně Mezinárodního trestního soudu, Kjótského protokolu, Smlouvy ABM a role OSN. Evropané mají sklon k přesvědčení, že USA nekriticky podporují Izrael a že nemají dostatek pochopení pro palestinská práva. Shoda se někdy v praxi neprojeví ani v případech, kdy se Američané a Evropané principiálně shodují, kupříkladu v oblasti obchodu.

Nejčastěji zmiňovanými neshodami byly v poslední době spory kolem otázky, jak jednat s těmi, jež USA označují za „lotrovské aktéry" (rogue actors) - s Íránem, Severní Koreou, Sýrií, Libyí a Irákem Saddáma Husajna. Evropané jsou nakloněni dialogu a pobídkám, USA mají blíž k izolaci a sankcím. Překonat tyto názorové rozdíly nebude snadné, ač USA, navzdory vší své síle, v boji s terorismem, šířením jaderných zbraní a globální změnou klimatu potřebují partnery.

Zachovat transatlantickou vazbu je ovšem též v zájmu Evropy, neboť nikde není psáno, že zůstane ostrovem stability a prosperity. Evropská integrace nesmí odčerpávat všechny síly; zápecnická Evropa snadno podlehne neurovnaným regionálním konfliktům a výzvám globalizace. Aby se oboustranné uznání těchto skutečností promítlo do reality, bude na obou březích Atlantiku zapotřebí intelektuální poctivosti a jistého politického vkladu.

Evropané se musí zbavit iluzí ohledně toho, co dokáží ve světě vykonat na vlastní pěst. Nespoutané řečnění o oživení multipolárního světa není ničím víc než - nespoutaným řečněním. Není ani reálné, ani žádoucí, aby si Evropa budovala pozici geopolitického protějšku či soupeře USA.

Evropa si musí vytvořit větší vojenský potenciál, a to nikoliv proto, aby se stala velmocí na úrovni USA, nýbrž proto, aby mohla vystupovat jako americký partner, pokud se tak rozhodne, a prosazovat své vlastní cíle. Dělba práce, kdy USA zapojují vojenskou sílu a Evropa využívá ostatních politických nástrojů, postupně odvede USA od Evropy. Je také potřeba, aby Evropané připustili, že účinná diplomacie nevyžaduje pouze dialog a pobídky, ale též věrohodnost - ochotu v případě potřeby využít sankcí a vojenské síly.

Američané zase musí přijmout to, že silná Evropa jednoduše nebude ochotná poslouchat Ameriku na slovo. USA by měly podpořit evropskou integraci, protože silná Evropa je alespoň potenciálním strategickým partnerem, kdežto slabá Evropa nikoliv.

Jistěže, ono státotvorné dění se silnou přítomností armády, k němuž dochází v Iráku a v Afghánistánu, je stěží jedinečné; nesporně se bude opakovat a bude zapotřebí evropského přispění. Fakt, že americká vojska se stahují z Koreje a přesouvají se do Iráku, je jak politováníhodný, tak výmluvný.

Bude však potřeba se o všem upřímně radit. Konzultace nemohou spočívat v tom, že ostatním prostě dáme na vědomí, co jsme již bez adaptace svých přístupů rozhodli, a přesto budeme stále očekávat podporu. Jednání o tom, jak se vypořádat se zásadními globálními problémy dneška, ovšem také nemohou čekat až na příchod krize.

Nejdůležitější je, že USA a Evropa se musí naučit, jak nesouhlasit. Nejlepším vodítkem je nedovolit, aby neshody vzkypěly a komplikovaly či pošramotily vzájemný vztah. Takové „rozškatulkování" má dnes stejný význam, jaký mělo během studené války.

V zájmu omezování dopadů neshod by Američané měli vysvětlovat svá stanoviska a nabízet alternativy, je-li navrhované mezinárodní uspořádání považováno za nežádoucí. USA rovněž musí vedle sankcí využít i pobídek - a neplánovat svou diplomacii tak, aby problémová země musela splnit každičký požadavek, než obdrží smysluplné výhody.

Evropané mají také zvláštní zodpovědnost. Je obrovský rozdíl mezi odmítnutím podpory podniku považovanému USA za zásadní a snahou jej aktivně zablokovat. Druhý případ se neslučuje s úlohou spojence. Evropští lídři musí také učinit víc pro potlačení narůstajícího antiamerikanismu, aby byli schopni s USA spolupracovat, jakmile to budou považovat za žádoucí.

Vstupujeme do nové a odlišné éry americko-evropských vztahů. Budou vyvstávat situace, v nichž Američané a Evropané budou mít jiný pohled na věc a budou dávat přednost odlišným řešením. Avšak transatlantické vztahy - stejně jako vztahy mezi 25 členy EU či 26 členy NATO - nemohou stavět na přístupu „všechno, nebo nic", jinak budou riskovat, že znicotní ony samy.