4

Srpnové zbraně Maria Draghiho

WASHINGTON – Srpen je pro evropské dějiny nebezpečný měsíc, ale v letošním roce to může být bod zvratu pro eurozónu – a možná i pro celou světovou ekonomiku. Prezident Evropské centrální banky Mario Draghi totiž 26. července prohlásil, že jeho instituce udělá „všechno, co je třeba“, aby euro udržela, a dodal: „Věřte mi, že to bude stačit.“

Draghiho silné – dokonce nevídaně silné – prohlášení bylo všeobecně interpretováno jako signál, že ECB brzy znovuoživí svůj program nákupu dluhopisů a zaměří se zejména na španělský dluh. Akciové trhy po celém světě vyletěly vzhůru. Jens Weidemann z Bundesbanky okamžitě vyjádřil výhrady, ale německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident François Hollande vydali na druhý den společné prohlášení, v němž vyjádřili odhodlání „udělat vše pro záchranu eurozóny“.

Nedávno jsem uvedl, že ECB ve spolupráci se vznikajícím Evropským stabilizačním mechanismem (ESM) je jedinou institucí, která by mohla eurozónu zachránit. Mohla by toho dosáhnout tím, že na sekundárním trhu odkoupí italské a španělské dluhopisy s předem ohlášeným záměrem udržet jejich suverénní úrokové sazby po jistou dobu pod určitou hranicí.

Je pravděpodobné, že po Draghiho prohlášení budou skutečně následovat odkupy španělských (a italských) suverénních dluhopisů ECB. Člověk jako Draghi by podobné prohlášení nevydal, kdyby nebyl přesvědčený, že mu dokáže dostát. Má-li však tento krok přerůst v rozhodující bod obratu v krizi eurozóny, musí se stát tři věci.

Za prvé musí obnovené odkupy dluhopisů vyjadřovat jasný záměr ECB snížit suverénní úrokové sazby na udržitelnou úroveň, která je minimálně o 200 základních bodů nižší, než činil jejich červencový průměr. Jeden vysoce postavený německý diplomat údajně nedávno španělské úrokové sazby ve výši 6,5-7% zlehčil tvrzením, že v 90. letech si Španělsko půjčovalo za téměř stejné sazby. Toto prohlášení však neuvěřitelným způsobem ignorovalo vyšší inflaci Španělska před zavedením eura – takže smíchalo dohromady reálné a nominální sazby – a také rychlejší růst HDP.

U zemí, které uskutečňují dohodnuté reformní programy, by se ECB měla pokusit srazit úrokové sazby na úroveň slučitelnou s plánovanou inflací a tempem růstu a oznámit, jak dlouho (například devět měsíců) to bude pokračovat. Ojedinělý program bez takto ohlášených cílů pravděpodobně nebude fungovat, a dokonce by mohl být kontraproduktivní, neboť soukromí investoři by mohli požadovat ještě vyšší výnosy z toho důvodu, že rostoucí podíl ECB na dluhu by byl pokládán za prioritní, což by zvyšovalo jejich riziko.

To by se však nestalo v případě, že by ECB oznámila – a dala najevo – své odhodlání srazit za každou cenu úrokové sazby na významnou dobu. Takový krok by eurozóně umožnil zřídit institucionální a právní nástroje k dosažení větší spolupráce a integrace, jak bylo dohodnuto na červnové schůzce Evropské rady.

Druhou věcí, která se musí stát, je viditelná aktivita vedoucích představitelů eurozóny a parlamentů ve spolupráci se soudy – ti všichni musí prosazovat institucionální reformy, aby zavedli nejen ESM, ale i bankovní unii a částečnou mutualizaci dluhů. Ačkoliv je však větší splynutí ekonomické suverenity jediným dlouhodobým řešením problémů v eurozóně, takové reformy se nemohou uskutečnit příliš rychle, a proto je role ECB tak klíčová. Eurozóna už dlouho nevydrží pokračující nejistotu ani vysoké úrokové sazby v zemích na svém okraji, a ECB tak musí fungovat jako pevný a důvěryhodný most do budoucnosti.

A konečně musí být znovu pečlivě vyladěny i samotné reformní programy. Dnes už by mělo být jasné, že přehnaná a masivní úsporná opatření jsou spíše kontraproduktivní, protože roztáčejí sestupnou spirálu hospodářské výkonnosti, zaměstnanosti a daňových příjmů. Ve své nejnovější zprávě o eurozóně to připouští (byť opatrně) i Mezinárodní měnový fond.

Tempo snižování deficitu se musí zpomalit, a to zejména ve Španělsku, poněvadž výkonnost krátkodobě určuje poptávka a soukromá poptávka nemůže nahradit veřejnou poptávku, dokud se neobnoví nějaký stupeň víry v budoucnost. Tento krok směrem k podpoře efektivní poptávky musí jít ruku v ruce s takovým typem strukturálních reforem, jaký v dlouhodobějším měřítku umožní rychlejší růst na nabídkové straně.

Podaří-li se tyto tři kroky – program nákupu dluhopisů ECB s cílem snížit suverénní úrokové sazby, konkrétní pokrok při vytváření skutečné hospodářské unie a realistická revize současných reformních programů – realizovat jako jeden balík, pak se sníží objem prostředků, které ECB potřebuje k nákupům dluhopisů, protože dojde k obnovení důvěry. I kdyby pak Evropu postihly další špatné zprávy – například z Řecka nebo v podobě nečekaně prudkého zpomalení v Číně –, mohla by se eurozóna už tento měsíc začít vyhrabávat z krizového módu.

To však bude možné jen tehdy, pokud se tentokrát „velká bazuka“ opravdu použije. Jinak se pozice eurozóny – finanční, politická i sociální – brzy stane neobhajitelnou.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.