Švédské odmítnutí eura odhaluje, před jak fundamentálním rozhodnutím dnes Evropa stojí. Evropská unie se pomalu, velmi pomalu blíží k okamžiku pravdy, kdy se její členové budou muset rozhodnout, jaký druh unie si vlastně přejí. Chtějí politicky integrovanou unii, z níž se snad nakonec vyvine skutečná federace? Anebo chtějí volný ekonomický klub založený v podstatě jen na jednotném hospodářském trhu s několika dobrovolnými doplňky politické povahy?

Před touto otázkou stojí EU již od svého počátku a vlády členských zemí na ni až dosud odpovídaly tak, že postupovaly tempem nejneochotnějších členů. To se však může změnit. Letos nebo příští rok může konečně vyjít zřetelně najevo, že propast mezi federalisty a nacionalisty je natolik hluboká, že ji nelze přemostit. V tom okamžiku federalisté zjistí, zda dokážou nalézt způsob, jak pokračovat sami. Pokud se tak stane, pak vznikne dvourychlostní Evropa s politicky integrovaným vnitřním jádrem a dalšími zeměmi přičleněnými volnějším způsobem zvenčí.

Myšlenka dvourychlostní unie či unie s proměnlivou geometrií je předmětem diskusí již dlouho - především jako způsob, jak obelstít euroskeptickou loudavost několika po sobě jdoucích britských vlád. Většinou měly tyto debaty tendenci dospívat k mrzutému závěru, že dvourychlostní Evropa by se dojednávala jen s beznadějnými obtížemi. Poté idea unie s proměnlivou geometrií bohudík ztratila na naléhavosti, neboť se k moci dostal Tony Blair.

Myšlenku proměnlivé geometrie dnes oživuje vyhlídka mohutného rozšíření EU o deset nových členských zemí z oblasti východní Evropy a Středozemního moře, znásobená politickou krizí uvnitř Evropy ohledně americké války proti Iráku. Každý ví, že mnohem větší EU musí být politicky integrovanější, nemá-li ji stáhnout ke dnu již pouhá tíha počtu členů. To je otázka prosté aritmetiky, nikoliv ideologie.

Za účelem řešení tohoto problému byl vládám členských zemí počátkem roku předložen návrh evropské ústavy, který by (mimo jiné) rozšířil roli většinového hlasování. Formální vyjednávání o tomto návrhu budou zahájena příští měsíc. Bohužel začíná být stále jasnější, že některé okrajové členské země a mnozí z členů nových mají v úmyslu dohodu o návrhu přepracovat, neboť se obávají, že návrh zachází příliš daleko směrem k politické integraci.

Některým malým státům se nelíbí myšlenka zřízení funkce stálého prezidenta Rady ministrů, poněvadž se obávají, že tento krok posílí vliv velkých zemí na jejich úkor. Některým středně velkým zemím, jako jsou Španělsko nebo Polsko, se zase nezamlouvají navrhovaná pravidla většinového hlasování, které by bylo váženo počtem obyvatel. Některým malým zemím se nelíbí redukce Evropské komise a navrhované snížení počtu komisařů z jednotlivých členských zemí. Neutrální státy, jako jsou Finsko či Rakousko, se zase stavějí proti plánům na užší spolupráci v oblasti obrany. A tak dále.

Tyto obavy jsou pochopitelné; tím více je pak pochopitelné, že nové členské země z východní Evropy, které nemají žádné zkušenosti s dobrovolnou integrací - a až příliš mnoho zkušeností s integrací nedobrovolnou -, přistupují k některým aspektům návrhu ústavy bojácně. Problém spočívá v tom, že pokud jednotlivé vlády začnou návrh ústavy pozměňovat, celá záležitost se může začít drolit.

Důsledky podobného selhání lze předem těžko odhadnout. Budou záviset na tom, jakou formu bude toto selhání v konferenční místnosti mít. Pokud však jednání zkrachují proto, že se noví členové, malé či střední země nebo neutrální státy postaví na odpor proti reformám nutným pro zachování životaschopnosti rozšířené EU, pak je jisté, že se členské státy podporující větší integraci, a zejména pak šest původních zakládajících členů (Francie, Německo, tři státy Beneluxu a snad i Itálie) začnou vážně zabývat způsoby, jak vybudovat nějakou alternativní strukturu.

Právě v tom spočívá skutečný význam nedělního hlasování, v němž se překvapivě vysoká většina švédských voličů vyslovila proti připojení země k euru. Tito lidé nehlasovali proti euru; hlasovali proti větší míře Evropy.

Švédská vláda chtěla, aby se země k euru připojila, jelikož se obávala důsledků v případě, že by zůstala stranou. Zároveň se však vyhnula politické argumentaci pro euro. Švédové k politickým aspektům členství v EU vždy zaujímali vlažný postoj. Dalo se však jen těžko očekávat, že budou pro připojení země k euru hlasovat z ryze ekonomických důvodů v době, kdy si švédská ekonomika vede lépe než ekonomika eurozóny.

Totéž platí i o Británii. Tony Blair si přeje, aby se Británie připojila k euru, poněvadž nechce být vyloučen z evropského jádra. Zároveň ovšem předstírá, že jde o ekonomickou otázku, protože se neodvažuje argumentovat pro větší politickou integraci, v niž ostatně sám nevěří.

Někteří pozorovatelé uvádějí, že britské šance na připojení se k euru poškodilo švédské ,,ne", případně dopady války proti Iráku na domácí scéně. To je však zjednodušující a mylné. Tony Blair nepřivede Británii do eurozóny, poněvadž nedokáže formulovat jediný skutečný důvod pro členství, který je politický. A i kdyby svůj postoj zargumentoval, nepodaří se mu přesvědčit britské občany ovlivněné 50 lety euroskepticismu ze strany svých politických vůdců.

O tom, zda má vyjednávání o nové evropské ústavě nějakou šanci na úspěch, se možná rozhodne na sobotní schůzce britského premiéra Tonyho Blaira, německého kancléře Gerharda Schrödera a francouzského prezidenta Jacquese Chiraka. Britské vztahy s ostatními dvěma zeměmi utrpěly vážné šrámy kvůli Blairově bezvýhradné podpoře nezákonné války USA proti Iráku. Jedním z cílů sobotní schůzky tedy bude vyjasnění vztahů v otázce příštích kroků v Iráku. Blairovým hlubším cílem však bude rovněž snaha zajistit, aby se Británie v případě krachu vyjednávání o evropské ústavě natrvalo neocitla ve vnějším okruhu dvourychlostní Evropy.