BRUSEL – Každý, kdo se zamýšlí nad hodnotou, vahou a významem dnešních evropských vojenských složek pro globální záležitosti, si musí v duchu neustále opakovat dvě klíčové otázky: Kterým směrem se chceme vydat? Čeho chceme dosáhnout?

Cílem EU je být globálním hráčem prostřednictvím vlastní zahraniční politiky, kterou bude sdílet všech 27 členských zemí. A jakákoliv účinná zahraniční politika se očividně musí opírat o účinné vojenské i civilní zdroje.

Tento cíl však neznamená, že EU bude soupeřit s NATO. Zatímco NATO je politicko-vojenskou aliancí, EU se hlásí k rozvoji společenství národních osudů. NATO navíc těží z vojenské síly jednoho dominantního státu, zatímco EU se musí spoléhat na společné dobrovolné úsilí svých členů. Bylo by proto správnější říkat, že tím, co se doplňuje s NATO, je Evropská bezpečnostní a obranná politika (ESDP), a to ze dvou důvodů.

Za prvé se některé země obracejí se žádostí o pomoc výslovně na Evropu. Například v subsaharské Africe a na Blízkém východě mají obyvatelé i vlády z politických, historických či kulturních důvodů sklon žádat o pomoc spíše Evropu než NATO. Na druhé straně existují jisté dlouhodobé krizové situace, například krize vyvolané terorismem, kde je k zásahu lépe uzpůsobeno NATO.

Vzhledem k současným zdrojům členských států by například EU sama o sobě nedokázala naplnit západní závazky v Afghánistánu. Vlády v Čadu a Středoafrické republice by zase nikdy neakceptovaly intervenci NATO s cílem pomoci vyřešit krizi v Dárfúru.

Za druhé EU buduje své know-how krizového řízení na základě globálního přístupu. Vojenské prostředky představují jen jeden nástroj z mnoha a jejich nasazení je obecně řečeno zřetelně definované, omezené v čase a koordinované s civilními kroky. V důsledku toho EU nepotřebuje jasně členěnou vojenskou strukturu, jakou disponuje NATO.

Nedávné založení Útvaru pro civilní plánování a vedení (CPCC) v Bruselu, který je založen na systému srovnatelném se systémem vojenského řetězce velení, demonstruje – a především garantuje – důslednou akci. Stejným způsobem si vojenští velitelé EUFOR pravidelně a často vyměňují informace se špičkami civilních misí EU, jako jsou policejní mise EUPOL, mise bezpečnostní reformy EUSEC, justiční mise EUJUST a tak dále, a to včetně zástupců Evropské komise, pokud jsou přítomni.

Schopnost zasahovat vojensky vyžaduje způsobilé a pružné jednotky, které se pro svou misi hodí. Mezi jejich základní úkoly by měly patřit přesun, sběr informací a v nezbytném případě i boj. K jejich hlavním kvalitám by navíc měly patřit nezdolnost – schopnost vzdorovat – a psychická odolnost, aby se dokázali úspěšně vyrovnat s „intenzivní“ situací a reagovat na ni s maximálním možným sebeovládáním.

To předpokládá vysokou míru soudržnosti, což v případě mnohonárodnostních jednotek není zaručeno. Takzvaná „Bojová uskupení EU“ nicméně představují první reakci na tento požadavek. Jakožto mnohonárodnostní síly vybudované buďto na regionální přidruženosti nebo na silných bilaterálních vztazích dávají vojenským prostředkům „evropskou“ nálepku a současně zaručují efektivitu na bojišti. Tam, kde je to nezbytné, je mohou podpořit letecké a námořní síly rychlé reakce, díky čemuž představují plnokrevný vojenský prostředek pro ozbrojenou intervenci.

Přestože však bylo vytvořeno asi 15 bojových uskupení – dvě z nichž jsou vždy po dobu šesti měsíců trvale a nepřetržitě v pohotovosti –, od „prototypové“ mise Artemis do Demokratické republiky Kongo v roce 2003 nebylo žádné z nich skutečně nasazeno. A koncept bez reálného nasazení na bojišti může postupem času vyvolat pochybnosti o svém významu.

EU rovněž trpí dobře známým nedostatkem kapacit v oblasti strategické letecké přepravy a bojové podpory. Evropská obranná agentura (EDA) hraje velmi významnou roli při navrhování a zavádění programů, jež tyto nedostatky řeší. Plán rozvoje kapacit, který EDA vyvíjí v těsné spolupráci s Vojenským výborem EU, si klade za cíl pěstovat a prohlubovat solidaritu v oblasti kapacit, což Evropa potřebuje.

Existují i další oblasti, v nichž musíme dosáhnout pokroku, mají-li se vojenské prostředky Evropské unie postavit na roveň jejím politickým ambicím. Jednou z naléhavých potřeb je zjednodušení našeho operačního plánování a našeho způsobu vedení operací.

A konečně je zřejmé, že v době, kdy se všech 27 členských zemí EU snaží udržitelným způsobem omezit veřejné výdaje, vyžaduje financování vojenských operací, bez nichž není nic možné, nový přístup. Členské státy, které se nejvýrazněji angažují v určité operaci – a to jak v oblasti lidských zdrojů, tak i v oblasti vojenského vybavení –, jsou trestány v podobě finanční zátěže, kterou jejich vojenské angažmá klade na jejich národní rozpočty. Politickou solidaritu musí podpořit i efektivní solidarita finanční.

Dnešní ESDP a zítřejší Společná bezpečnostní a obranná politika budou jako nedílná součást Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (CFSP) fungovat pouze v případě, že členské státy zodpovědné za jejich zavádění na ně vyčlení potřebné prostředky. To předpokládá celoevropský přístup, který bude mít přednost před národními ohledy, jakmile dojde ke sjednocení národních zahraničních politik s politikou celoevropskou.