SINGAPUR – Nad světem bude letos viset těžký mrak stísněnosti a zkázy. Ekonomové se budou zajíkat, vlády padat a podniky krachovat. Největším nebezpečím v tom všem je pocit beznaděje. Aby se mu zabránilo, je zapotřebí vyřešit nějaký velký a zdánlivě bezvýchodný problém. Jednu takovou příležitost představuje završení současného kola obchodních jednání z Dauhá. Ale ještě lepší příležitost nabízí izraelsko-palestinský konflikt.

Mnoho lidí po celém světě, zejména na Západě, nabylo přesvědčení, že tento konflikt nemá řešení. Od proslulých dohod z Osla z roku 1993 bylo podniknuto několik snah. Všechny selhaly. Málokdo si ale povšiml neobvyklé konstelace sil, která se vyvinula a přinesla pozoruhodnou příležitost k řešení. Takovéto geopolitické příležitosti jsou zřídkavé a bylo by velkou tragédií se té současné nechopit.

Zaprvé podle všeho existuje téměř všeobecný konsenzus, že řešení se bude zakládat na dohodách z Taby, k nimž se dopracoval prezident Bill Clinton v lednu 2001. Palestinští diplomaté mi řekli, že tento balíček je pro ně přijatelný.

Neméně důležité je, že v současnosti existuje téměř všeobecný konsenzus mezi prakticky všemi arabskými státy, že mírové urovnání je v jejich zájmu. Mnohé země, včetně Egypta a Saúdské Arábie, se více obávají vzestupu Íránu. Dohoda s Izraelem by mohla posílit jejich postavení při jednání s Íránem a vzít íránské vládě příležitost k burcování arabských lidových vášní proti postoji arabských vlád k Palestině.

Zásadní otázka zní, zda je připraven Izrael. Navzdory složité politické situaci v Izraeli se však zdá, že uvnitř izraelské elity panuje sílící konsenzus, že čas už není na izraelské straně.

Pomoci může také to, že izraelskou zahraniční politiku teď budou řídit dva politici považovaní za zastánce tvrdé linie, Benjamin Netanjahu a Avigdor Lieberman. Právě tak jako k cestě do Číny bylo zapotřebí Richarda Nixona, tak bude zapotřebí Netanjahua, aby prosadil mírové urovnání, které si vyžádá odchod z většiny osad na Západním břehu.

Když jsem v roce 1997 navštívil Izrael, zašel jsem za tehdejším premiérem Netanjahuem, neboť jsme bývali kolegy v dobách, kdy jsme oba působili jako velvyslanci při OSN. Nikdy nezapomenu, co mi řekl: „Kishore, na zprávy v médiích nedej. Já jsem pro mír.“ Pravděpodobnost míru rovněž zvyšuje široká koalice, do níž patří Lieberman i Ehud Barak.

Každá dobrá mírová dohoda vyžaduje vlivného zprostředkovatele. Poštěstilo se, že právě takový kandidát přišel na scénu v osobě ministryně zahraničí Spojených států Hillary Clintonové. Jejím dvěma předchůdcům, Colinu Powellovi a Condoleezze Riceové, scházela nejvýznamnější kvalifikace: důvěra na obou stranách. Ona ji má.

S Clintonovou jsem si potřásl rukou jen jedinkrát, jednoho časného nedělního rána před několika lety v newyorské synagoze. Opravdu na mě udělalo dojem, že si ona malá synagoga na brzké ranní setkání nad snídaní dokázala zajistit přítomnost dvou senátorů za New York, Clintonové a Charlese Schumera, a několika další kongresmanů. Na vlastní oči jsem viděl, že Clintonová má důvěru židovské obce – což je u mediátora na Středním východě nezbytný předpoklad.

Clintonová svůj diplomatický um prokázala i během návštěvy regionu v březnu 2009. Potvrdila oddanost izraelské bezpečnosti. Dala najevo obavu o humanitární strádání obyvatel Gazy. Její obratnost nepřekvapuje. Její manžel, Bill Clinton, intenzivně problematiku Středního východu studoval, což se projevilo v kvalitě mírového návrhu, který předložil.

Dojem, že Clintonová bude pracovat na dovršení díla, jež v regionu započal její manžel, bude nepochybně silným motivačním faktorem. Na takových osobních ohledech záleží. Rovněž není pochyb, že pokud se jí podaří dohodnout řešení dvou států, stane se předním kandidátem na Nobelovu cenu míru.

Takový výsledek by sklidil potlesk celého světa. Nemnoho Američanů si uvědomuje, že překotná globalizace islámského světa vytvořila politickou síť, která v některých zásadních věcech spojuje všech 1,3 miliardy muslimů. Izraelsko-palestinský konflikt vyvolává negativní politické ozvěny, které okamžitě pronikají do všech koutů islámského světa.

Volba Baracka Obamy americkým prezidentem a jeho přirozená popularita v islámském světě pomáhají některé z těchto ozvuků tlumit. Pokud by se to podařilo spojit s mírovým urovnáním, svět by znenadání pocítil příval naděje, který by prorazil dnešní celosvětový mrak stísněnosti. A právě smělost naděje dnes svět potřebuje ze všeho nejvíc.

Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč